Než se do domácností a provozů různých podniků nastěhovaly ledničky a chladničky, museli si majitelé hostinců, řeznictví či cukráren pomáhat jak se dalo, aby uchovali své zboží. Dlouho byli závislí na přírodním ledu, jehož prvními dodavateli bývali sezonní pracovníci.
Chodili naslouchat k řece
Těmto pracovníkům se říkalo ledaři, a na krátký čas se jimi stávali nejčastěji muži, kteří se věnovali některému povolání souvisejícímu s vodou, jako například voraři či převozníci. Jakmile Vltava začala zamrzat a oni si museli si hledat náhradní práci, chodívali k řece a zkušeným uchem čekali na onen „zvláštní zvuk, jakýsi chřestot, jako by po hladině pluly skleněné střepy a vzájemně do sebe narážely“. Jak ho zaslechli, věděli, že „se za několik hodin pokryje celá řeka ledem, stále silnějším a pevnějším“ a oni budou moci konečně vyrazit do práce.
Hlubáňky, otevírání dráhy, lavice a háky
Nejprve do ledu vysekávali tzv. „hlubáňky“, což byly prohlubně, z nichž nabírali vodu, a tou ho polévali tak dlouho, až „narostl“ do síly deseti centimetrů. Poté se seskupili do ledařských asi desetihlavých sehraných part, a na pražských nakládkách tzv. otevřeli dráhu, což byla v ledu vysekaná několik metrů široká strouha, dlouhá někdy i přes sto metrů.
Po ní plavili ke břehu tzv. lavice, což byly obdélníkové kry, které vysekávali z ledu. (Toto vysekávání zároveň okysličovalo vodu a tím usnadňovalo přezimování chovných ryb.) Kry dělili na menší části, s nimiž se snáze manipulovalo, a u břehu do nich vysekávali mělké důlky, které umožňovaly zachytit je pomocí speciálních háků a vytáhnout z vody.
Nejtěžší práci mívali házeči, kteří tyto „drobečky“ nakládali na přistavené koňské povozy.
Zájemců o led se hlásilo mnoho, ale času bývalo málo
V některých letech ledaři takto rozvezli za jednu sezonu přes sto tisíc povozů plných ledu, na což měli obvykle pouze pár týdnů, kdy si řeka ponechávala svůj silný ledový kabátek.
Ledařská místa byla na obou pražských březích Vltavy tam, kde bylo možno sjet s povozem až k řece; nejvíce jich bylo na levém břehu na Smíchově a na pravém břehu kolem Šítkovských mlýnů. Podle některých pamětníků se však takto naporcovaný led vozil i z míst, kde vozy tažené koňmi vjížděly na led.
Ledaři využívali toho, že pražské domy mívaly podzemní sklepy, v nichž se teplota u nás pohybovala podle některých pramenů většinou kolem pěti, šesti stupňů. Jejich zákazníci však potřebovali srazit teplotu k nule či pod nulu, což se dařilo tehdy, když sklepy byly zavážené ledem. Díky němu vznikalo ideální mikroklima na celé měsíce a někdy dokonce na celý rok, což využívaly nejvíce hostince, v nichž se vařilo pro velký počet strávníků.
Příště se podíváme na pražské ledárny.