Stojí na rohu ulic Křižovnická čp. 71/14 a Kaprova čp. 71/2, což byla lokalita trvale osídlená již před vznikem Starého Města pražského, tedy před rokem 1231. Důvodem byl fakt, že se tudy chodívalo k jednomu z hlavních vltavských brodů směřujícího na malostranský Klárov.

Osada dostala jméno podle románského kostelíku 

Vznikla tu osada zvaná Valentinská čtvrtˇ, sahající zřejmě až k dnešnímu Mariánskému náměstí, v níž si lidé stavěli domy přesto, že je řeka při každých povodních vyplavila. Onen v mezititulku zmíněný kostelík byl zasvěcen svatému Valentinu, stál na rohu dnešních ulic Valentinská a Kaprova (nedaleko místa dnešního vstupu do metra), a první zmínky o něm pocházejí z roku 1253. I on býval ohrožen povodněmi a navíc prostory kolem něj nebyly vzorem čistoty – stejně jako v celé osadě. Proč jinak by se jí ještě počátkem 18. století říkalo Smetíštka?

Podle kroniky profesora Rutha chodívali výhradně do tohoto svatostánku pražští kati, kteří v ostatních kostelech museli stát kdesi v koutku. Kostelík byl za vlády Josefa II. roku 1784 zrušen, prodán za 881 zlatých a zřejmě přestavěn na obytný dům. Ten byl zbořen při asanaci Starého Města pražského a Josefova. 

Hradby a jedna „ukrytá“ brána

Po vzniku Starého Města se táhly na ochranu proti vodě dnešní Křižovnickou ulicí jednoduché městské hradby s branami. Jedna z nich, nazvaná podle zmíněného nedalekého kostelíka, se jmenovala Valentinská, a nacházela se od poloviny 13. století pod dnešním domem Na Kocandě. Název domu „souvisí se starým názvem známých Kotců“ postavených kolem roku 1362 nedaleko kostela sv. Havla. 

Za Valentinskou bránou stávaly podobné boudy trhovců, ale v nich se prodával výhradně len a pazdeří, které „do města pro hořlavost nebylo dovoleno voziti.“ (Pazdeří je dřevitá dužina obsažená ve stoncích rostlin, ze kterých se získávají lýková textilní vlákna.) Koncem 18. století míval před „naší“ branou jistý Jordan Scheidtl „sanytrové plantáže“ o rozloze asi 15 000 m².

Historici však dlouho nevěděli, kde přesně se Valentinská brána nacházela.

Archeologický objev desetiletí

Dnešní nárožní dům postavil na místě oné brány, části hradeb a části hřbitova sv. Valentina v letech 1885–1886 architekt Václav Sigmund ve stylu manýristické novorenesance. Některé prameny připouštějí, že J. V. Myslbek daroval majiteli domu sochu sv. Václava, umístěnou na dvoře ve výklenku. 

V minulém století nebyl dům udržován, takže měl namále, žili v něm bezdomovci a jeho střecha byla v havarijním stavu; fasáda bývala alespoň zčásti kryta obřím reklamním billboardem. Přesto byl objekt prohlášen za kulturní památku, a díky tomu začala roku 2017 jeho důkladná dvouletá rekonstrukce, během níž se nesměly používat žádné moderní materiály. Při této rekonstrukci pracovali v domě nejen zedníci, ale i archeologové, jejichž nález okomentoval arch. Ondřej Šefců slovy: „Nebál bych se to nazvat archeologickým objevem desetiletí.“

Měl pravdu, neboť tehdy bylo přibližně pět metrů pod úrovní okolní ulice odkryto asi 26 metrů zdiva městské hradby z břidlice a křemence i se zbytky brány. Ta měla portál vyzděný z pískovce, byla vydlážděna a mohl jí projet bez problémů vůz tažený zvířaty nebo jezdec na koni. Odhalená část staroměstských hradeb a torzo brány zůstanou v podzemí domu zachovány. 

Dva významní obyvatelé 

V tomto domě žil s rodinou profesor JUDr. Leopold Heyrovský (*1852—†1924), jenž byl známou postavou tehdejší Prahy. Stal se mimo jiné dvakrát děkanem Právnické fakulty Univerzity Karlovy a v letech 1908—1909 byl rektorem její české části. Tento přítel T. G. Masaryka psal učebnice, přispíval do Athenea i Ottova slovníku naučného, pomáhal studentům ve funkci člena kuratoria Hlávkovy koleje a byl členem kuratoria nadace zajišťující stravování nemajetných studentů. 

Z jeho pěti dětí se nejvíce proslavil Jaroslav, který se v domě Na Kocandě narodil 20. prosince 1890.