Výraz „mýto“ je německého původu, a znamená poplatek za užívání mostů, přívozů, tunelů a silnic (silniční mýto bylo u nás zrušeno 1. ledna 1903). Právo vybírat mýtné míval původně pouze panovník, ale brzy bylo udělováno městům, vrchnostem apod.

Mýtné na Juditině a Karlově mostě

Za přechod či přejezd prvního pražského kamenného Juditina mostu (postaveného v letech 1158—1172) se platilo již od 12. století, kdy mostné vybírali johanité. Když se na dnešní Křižovnické náměstí přistěhovali křižovníci s červenou hvězdou a budovali si zde klášter s kostelem a nemocnicí, dostali od krále Václava I. (1230—1253) mj. možnost podílet se od roku 1253 na vybírání mýtného, z nějž museli most udržovat. Po roce 1344 arcibiskup Arnošt z Pardubic nařídil, aby pražští kněží „pod trestem vyloučení z církve“ nabádali své ovečky k příspěvkům na tuto bohulibou stavbu. 

Výše mýtného byla rozdílná pro chodce, povozy a jezdce na koních, a jeho nezaplacení se přísně trestalo. Odpírač mohl přijít například o koně, vůz i náklad, a pokud se s tímto trestem nehodlal smířit, pak mohl „v nejtěžší pokutu a nemilost královskou upadnouti“. Zdarma mohli přes mosty jezdit pouze vozkové vozící z petřínských lomů kameny pro Staré Město.

Mýtné se platilo samozřejmě i na Karlově mostě, kde je zrušil František I. Habsbursko-lotrinský dne 23. listopadu roku 1815; na ostatních mostech se platilo dále. Egon Erwin Kisch tvrdil, že pražští snobové po onom roce 1815 přes Karlův most nechodili, protože ten podle nich využívali „škudliví chudáci“. Oni přecházeli Vltavu zásadně přes mosty s placeným mýtem, aby před svými známými dali najevo, že „na to mají“.

Přechod mostu za cenu půlky vejce

Třetím pražským „nedřevěným“ mostem se stal po dvouleté výstavbě v roce 1841 řetězový most Františka I. (nahrazený dn. mostem Legií). Stával v místě, kudy vedla nejkratší spojnice Starého a Nového Města s Malou Stranou i předměstským Smíchovem. (Dn. Národní dělila Staré Město od Nového Města, a Vítězná oddělovala Malou Stranu od Smíchova, který byl do roku 1922 předměstím.) Pravda, „řetězák“ nebyl nijak velkolepý, nezdobily ho sochy, ale Pražané za něj byli i tak vděčni: konečně už totiž nebyli odkázáni pouze na Karlův most a na převozníky. 

Navíc za přechod mostu se platil pouze jeden krejcar (což byla cena půlky jednoho vejce), a lidé měli možnost využít i zlevněné předplatné. V tom případě dostali za deset krejcarů jedenáct kovových známek určených k placení mostného. 

Zdarma mohli přecházet tento most výhradně vojáci a policisté v uniformě. 

Koněspřežka musela před mosty čekat

Koncem 19. století musel průvodčí koněspřežky před mostem vždy vystoupit a uhradit průjezd za všechny cestující, neboť mýtné už bylo započteno v ceně jízdenky. Osobně platívali pouze ti, kteří mosty přecházeli pěšky. 

V roce 1920 bylo mostné ještě na nějakou dobu zvýšeno, ale jeho placení neúnosně zdržovalo dopravu poté, co se roku 1922 k Praze připojil velký počet okolních obcí, čímž vznikla tzv. Velká Praha. Tehdy se platilo na šesti mostech klenoucích se nad pražským úsekem Vltavy: na dnešním mostě Legií, Čechově, Mánesově, Štefánikově, Palackého a Hlávkově. Mýto bylo všude definitivně zrušeno 24. ledna 1925, tedy 110 let po zrušení tohoto poplatku na Karlově mostě.

Představují se mýtné domky, které „přežily“

Na obou stranách mostu Legií byly zachovány čtyři takovéto stejné domky, ale podle Ruthovy kroniky se mýto vybíralo pouze ve dvou z nich. Jeden stál (při pohledu z Národní) na pravé (severní) straně mostu, zatímco domek na levé straně sloužil jako transformační stanice. Při pohledu z Vítězné stál mýtný domek opět napravo (tedy tentokráte na jižní straně mostu), a na severní straně prý bývala v domku prodejna tabáku. Vchody do domků nesly znak Starého Města pražského. 

Na Čechově mostě bývaly rovněž čtyři mýtné domky, na nichž stály 17,5 metru vysoké duté sloupy (jimž vede žebřík). Domky i sloupy sloužily jako podstavce třímetrových soch Géniů neboli Viktorií.

Na Palackého mostě byly mýtné domky odstraněny v roce 1950 při jeho rozšiřování, a na Hlávkově mostě (kde sloužily jako sokly sousoší) ukončily svoji kariéru při jeho rozšiřování ve druhé polovině 50. let 20. století. 

Na závěr přidám tři „mýtné“ perličky

První bude o zaměstnancích továrny Ringhofferů, kteří zakoupili 1. února 1852 na předměstském Smíchově nové pozemky mezi dnešními ulicemi Štefánikovou, Plzeňskou a Kartouzskou, kam přenesli z Prahy svoji továrnu. Proto museli mnozí jejich pražští dělníci přecházet cestou do továrny přes mosty, na nichž je čekalo (s výjimkou Karlova mostu) placení mýta. Oni si tuto povinnost „osladili“ posvém: platili totiž krejcary, které předtím rozpálili ve svých fajfkách. Zatímco jejich mozolnaté ruce mince udržely, výběrčí z toho bývali nešťastní.

V druhé perličce se podíváme na dn. Kosárkovo nábřeží. Zde chtěl postavit dřevěnou látku v místech dn. Mánesova mostu (budovaného v letech 1911—1914) spojující malostranský Klárov a staroměstské Rejdiště „znamenitý mistr tesařský“ Michal Ranek, aby usnadnila práci převozníkům. Model v měřítku 1 ku 48 této více než 150 m dlouhé samonosné lávky pro pěší předložil komisi, ale část tehdejších „odborníků“ prohlásila, že lávka by se ve třetině své délky vlastní vahou zlomila.

Na stejném místě byla postavena v letech 1868—1869 nová, řetězová (Rudolfova) lávka pro pěší. U ní stál hrázděný domek výběrčího mostného čp. 554/2. Po roce 1914 byla lávka (kterou připomíná ulice U železné lávky) demontována, a mýtný domek se proměnil v obytný dům. 

Třetí perlička se týká tunelu, proraženého ve vyšehradské skále roku 1904, který nahradil převozníka, vozícího Pražany kolem vyšehradské skály. Zdejší mýtný domek stojící na severní straně skály dostal tvar kulaté věže.