Petr (*asi 1250—†1320) pocházející z lucemburské vísky Aspelt měl díky své zvídavosti v životě štěstí. Zaprvé mu církev umožnila, aby studoval, takže pobýval na různých univerzitách (Padova, Paříž apod.), kde se věnoval údajně všem oborům, které se na nich přednášely – tedy právům, medicíně, bohoslovecví a filozofii. Po absolutoriu působil v Trevíru jako farář, ale o šest let později se stal osobním lékařem a kaplanem římského krále Rudolfa I. Habsburského (vítěze nad Přemyslem II. Otakarem na Moravském poli). Pět let, která strávil v jeho službách, mělo pro jeho další kariéru obrovský význam, neboť mohl proniknout do tajů vrcholné evropské politiky.

První pražský post ve službách českého krále Václava II.

Za něj mohl Petr z Aspeltu poděkovat Václavovu tchánovi – zmíněnému Habsburkovi Rudolfu I., jehož dcera Guta se provdala za českého krále roku 1285. Když třiasedmdesátiletý Habsburk roku 1291 zemřel, přijal Petr z Aspeltu nabídku ode dvora dvacetiletého Václava, aby pro něj v Praze pracoval jako nestranný poradce. Potřeboval někoho takového jako sůl, neboť na své dosavadní rádce pocházející z řad rozhádané české šlechty se nemohl spolehnout. 

Petr se dlouho nerozmýšlel už proto, že tehdy byl český král považován nejen za nejmocnějšího, ale i – díky vydatným ložiskům stříbra – nejbohatšího středoevropského panovníka. Ovšem protože nastávající rádce věděl, že velmi často „každý chvilku tahá pilku“, přijal zároveň roku 1296 basilejský biskupský post coby nezrušitelný zdroj příjmů. (Biskupové bývali totiž do této funkce jmenováni – až na nepatrné výjimky – doživotně.) Přesto však nadále žil v Praze.

Rok 1297 přinesl Petru z Aspeltu usazenému na Pražském hradě dokonce tři nové posty: nejvyšší kancléř Království českého, lékař Václava II. a probošt Královské kolegiální kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě (kde měl na starosti kapitulní hospodářské záležitosti). 

Coby kancléř odjel do Říma na jednání s papežem, s nímž mj. dohodl, že Václav II. může vybírat korunovační daň (z níž se financovaly korunovace českých králů a královen) i od duchovenstva, a navíc pro něj osobně získal některé úlevy určené pro postní dny. (Důvodem této druhé úlevy byly královy problémy s trávicím traktem.)

Z rad, které Aspelt poskytoval Václavu II., byla zřejmě nejzásadnější ta, podle níž bylo strategické navázat přátelský vztah s Habsburky. Král na tuto radu kývl, a díky tomu zajistil další nárůst moci českého panovníka. To bylo samozřejmě pozitivní, jenže to logicky mělo i nebezpečnou stránku: budilo to nejistotu i závist ostatních zemí. Proto Václav II. tehdy na Pražském hradě začal plánovat především posilování své armády.

Petr z Aspeltu opustil Prahu zřejmě po smrti Václava II., tedy v roce 1305 či 1306, aniž ho napadlo, že se do ní roku 1310 znovu vrátí.

Druhý pražský post – tentokráte ve službách Jana Lucemburského

Petr se usadil v Basileji a byl povýšen na mohučského arcibiskupa, což bylo pro České království důležité proto, že do roku 1344 (kdy bylo pražské biskupství povýšeno na pražské arcibiskupství) bývala pražská diecéze podřízena právě „jeho“ mohučskému arcibiskupství. 

V tomto období již poradce přesunul svoje sympatie k Lucemburkům, jejichž hrabství sice bylo nevýznamné, ale příslušníci tamního panovnického rodu se stýkali s velmi významnými evropskými osobnostmi, a navíc všichni jeho členové dosáhli výjimečně kvalitního vzdělání. To, že byl lucemburským rodákem, s tím nemělo prý nic společného, a šlo výhradně o tah na politické šachovnici. Výsledkem zákulisních jednání byla volba, při níž byl roku 1308 zvolen hrabě Jindřich (otec Jana Lucemburského) římským králem s titulem Jindřich VII. Lucemburský. 

V letech 1306—1310 se na českém trůnu střídal jeden Korutanec a jeden Habsburk, ale těmto přesunům učinil konec čtrnáctiletý Jan, který si tohoto moudrého rádce přivezl po své svatbě s Eliškou znovu do Prahy. 

„Náš“ diplomat, jenž byl – jak víme – zároveň mohučským arcibiskupem, korunoval 7. února 1311 v bazilice sv. Víta krále Jana českým králem a jeho ženu Elišku českou královnou. A 30. května 1315 pokřtil i jejich syna Václava, budoucího Karla IV. 

Petr z Aspeltu zemřel v Mohuči 2. června 1320 v tehdy obdivuhodných sedmdesáti letech.