Zapomeň na svoje odrhovačky, ty ztroskotanče
Symbolem společnosti His Master´s Voice byl od roku 1900 tento psík Nipper (Špunt), který udiveně naslouchá hlasu svého páníčka, jenž svůj hlas nahrál na gramofonovou desku. Kresba J. Filípka je převzata z mojí „Knížky pro zvídavé děti“.

Důvod rozpadu manželství bývá někdy nesnadné určit, ale v tomto případě jím byla (možná) jedna křivda, a dozajista úhel pohledu na hudbu.

Hádky a výpověď ze Zlaté kapličky

Bohužel se mezi manželi stupňovaly hádky, protože Hašler začal chodit na různé večírky a hlavně psal a vydával své písničky, protože si přál, aby je lidé zpívali. Zpočátku totiž nešly příliš na odbyt, neboť je nikdo neznal (rozhlas začal vysílat teprve v roce 1923), takže přišel jednoho dne za manželkou s nápadem, který považoval za skvělý. Uspořádají společný koncert, na němž ona nejprve zahraje na klavír něco ze svého repertoáru vážné hudby, a pak bude on za jejího klavírního doprovodu zpívat některé ze svých písniček. 

Zdeňka to však rázně odmítla a prohlásila, že „ji chce zesměšnit jako doprovazečku svých odrhovaček“. Hašlera to zklamalo, a navíc mu podrazilo nohy Národní divadlo. To mu dalo koncem roku 1915 výpověď, čímž se pro manželku stal ztroskotancem. Svoje poslední představení odehrál 12. června roku 1916. 

Hašlerovi nezbývalo než s písničkami vystupovat 

Protože chtěl vyvrátit manželčin názor, že Pražané mají špatný vkus a líbí se jim jen ubohé odrhovačky s neméně ubohými texty, požádal přátele o pomoc. Ačkoli měl absolutní sluch, postrádal jakékoli hudební vzdělání, a tak potřeboval alespoň pár základních lekcí. Přátelé souhlasili, on pilně cvičil, a výsledek se dostavil. 

Až do konce první světové války jezdil po českých a moravských městech se staropražskými i svými novými písničkami. Roku 1919 si zřídil vlastní „Nakladatelství Hašlerových písniček“ a roku 1921 si otevřel v pasáži Lucerny obchod hudebninami, který brzy přestěhoval do Vodičkovy ulice. Od roku 1924 působil v karlínském Varieté, kde začal uvádět kabaretní revue, a roku 1928 si užil potlesk a volání bravo při revue Červená stát!, v níž reagoval na to, že v Praze se tehdy začaly zavádět světelné semafory.

Symbolem společnosti His Master´s Voice byl od roku 1900 tento psík Nipper (Špunt), který udiveně naslouchá hlasu svého páníčka, jenž svůj hlas nahrál na gramofonovou desku. Kresba J. Filípka je převzata z mojí „Knížky pro zvídavé děti“.
Symbolem společnosti His Master´s Voice byl od roku 1900 tento psík Nipper (Špunt), který udiveně naslouchá hlasu svého páníčka, jenž svůj hlas nahrál na gramofonovou desku. Kresba J. Filípka je převzata z mojí „Knížky pro zvídavé děti“.

Natáčel také gramofonové desky, psal fejetony a satirické básně, stal se ředitelem Československého zastoupení společnosti His Master´s Voice a prodával i gramofony.

Starosti mu dělaly texty, které zkoušel psát sám; například pokojík své milé popsal takto: „Stůl, postel a dvě židličky // to nábytek byl celičký // mnoho tu věru nebylo // však ke štěstí to stačilo“. Zdeňce se ale veršíky nelíbily a prohlásila, že z něj básník nikdy nebude. V jistém smyslu není divu, že se doma objevoval často až k ránu.

Konečně si písničky lidé zpívali, pobrukovali či hvízdali

První velký úspěch si vysloužila mezi Pražany písnička „Večer za strahovskou branou“ o zamilovaném Francovi a Stázičce z hradčanské Kapucínské uličky, ale lidé postupně tleskali snad všemu, co zazpíval. Připomeneme si alespoň stručný výběr: „Ty petřínské stráně“, „Když nad Prahou se večer uklání“, „U svatého Matěje, když se slunko zasměje“, „Bílý kvíteček“, „Nad Prahou tančily hvězdičky“, „Muziky, muziky, musíte krásně hrát“ atp.

Potěšitelné bylo, že písničky mělo na svých válečcích čím dále více flašinetářů.

Z věže Lorety se neslo i to, co si na její zvonohru zahrál Hašler. Co tehdy hrál se mi však nepodařilo zjistit. (Foto: Miloslav Čech)
Z věže Lorety se neslo i to, co si na její zvonohru zahrál Hašler. Co tehdy hrál se mi však nepodařilo zjistit. (Foto: Miloslav Čech)

Závěr patří Loretě

Hašler měl to štěstí, že si mohl zahrát na zvonohru ve známé pražské Loretě, čímž se připojil k F. Lisztovi, F. Škroupovi a možná i W. A. Mozartovi. Kupodivu bývá tato pražská rarita označována většinou za zvonkohru, s čímž však někteří odborníci nesouhlasí a citují definici vypracovanou mezinárodní společností hráčů na zvonohry Eurocarillon. Podle ní je zvonohra soubor minimálně třiceti zvonů, který je vybaven pedálnicí a normalizovanou klávesnicí pro hru pěstmi. Na zvonohře lze hrát živě náročnější skladby, zatímco spouští-li ji hodinový stroj či počítač, ozývají se pouze kratší či jednodušší melodie. Pražská Loreta je prý zvonohrou přesto, že ze třiceti zavěšených zvonů jich hraje pouze 27, zatímco tři zbylé jsou jen do počtu; nebyly ani vyladěny, neboť jsou tak malé, že jejich zvuk by v halasení větších „kolegů“ zanikl.

Přihlaste se k odběru newsletteru

A do vaší e-mailové schránky začnou chodit zdarma zajímavé informace o Praze a také o akcích s průvodci Prahy křížem krážem nebo i portálu Českem křížem krážem.

Stanislava Jarolímková

Stanislava Jarolímková

Autorka rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové. Její medailonek najdete tady.

Autory ilustrací pro rubriku jsou Karel Benetka, Jiří Filípek a Miloslav Čech.

Rubriky

Sledujte PKK i na sociálních sítích

Máte pro nás námět na téma nebo článek? Máte zájem o rozhovor nebo máte tip na zajímavého respondenta? Ozvěte se nám.

 

Chtěli byste na portálu Praha křížem krážem publikovat vlastní článek? Nebo máte zájem o smysluplné PR pro svůj projekt, knihu nebo podnik? Napište nám.