Dnes je již prokázáno, že ladovská zima nebývala v minulosti tak idylická, jak si ji představujeme podle obrázků oblíbeného ilustrátora. Nicméně i v 19. století se stávalo, že napadal sníh, což vítali kromě malých Pražanů mnozí dospěláci. Mohli totiž sáňkovat, a to i na dnešním Václavském náměstí, protože sníh z pražských ulic a chodníků dlouho nikdo neodklízel.

Pražané kličkovali mezi sáňkami 

Když se počátkem předminulého století zakryl rynek bílou duchnou, „kluci, mládenci a dokonce i dospělí“ vyrazili z teplého z domova“ sáňkovat především právě sem. Náměstí tehdy ještě nebylo „lepší čtvrtí města“, takže podle profesorky Naděždy Melnikové-Papouškové (*1891 – †1978) zachytily mnohé rytiny z té doby, „jak mezi řídkými povozy jedou s kopce dolů houfy sáněk, kterým se chodci musili vyhýbat“.

Ne všichni si však mohli taková „honosná vozítka“ dovolit, což potvrzuje článek z roku 1927 otištěný v časopise Úsvit, podle nějž se „jezdí na saních jakýchkoliv. Jeden má sáňky stlučené ze dvou prkének, jistě z nějaké bedny, na nich kousek přibitého starého koberce, druhý jezdí zase na saních plechových“.

Panstvo samozřejmě volilo sáně jiné, „koňské“

Sníh v Praze potěšil i Karla hraběte Chotka (v letech 1826—1843 nejvyššího purkrabího Království českého), a proto se roku 1822 dohodl s několika předními rodinami, že si té bělostné krásy užijí posvém při tzv. šlitážích. 

Všichni si pořídili rozličné sáně v podobě košů, zvířat, ptáků, kytic apod. tažené koňmi, „do kterých nasedla společnost v přestrojení“. Celou cestu těmto „sáňkařům vyhrávala hudba rozléhající se z prvních saní, do toho cinkaly rolničky, „kterými byli ověšeni koně a sáně“, a nechybělo ani „práskání bičů a pokřikování kočí stojících vzadu na saních“.

Tento průvod tehdy vyjel z Koňského trhu přes Nové aleje (dn. Národní třídu) na Pražský hrad a odtud zamířil do Královské obory. Tam na posádky saní čekalo občerstvení: pro dámy bylo připraveno cukroví, a pro pány punč, rosolka či víno. Kdo chtěl, mohl si ve Stromovce i zatančit.

Když se setmělo, celá společnost se vydala domů opět s hudbou, cinkotem rolniček a povykováním kočích, ale tentokráte i s pochodněmi. Tato zábava se prý v Praze vžila, takže se opakovala mnoho zim, kdy Prahu zasypal sníh. V dalších letech se jí mohli zúčastňovat i zámožní měšťané, majitelé mlýnů, velkých pivovarů a dalších velkých pražských firem.

Na saně vzpomínal i Ignát Herrmann

Tento spisovatel (*1854—†1935) známý svými fejetony, povídkami a romány z Prahy, míval zasněženou Prahu rád, už proto, že „ani dusotu koňského nebylo slyšet v těchto dnech, nebo jen ztlumeného“. Líbilo se mu, že když zaslechl rolničky, „ze sněhové zátopy noří se saně. Koně vesele pohazují hlavami, jak by taky jim zvuk rolniček lahodil, na kozlíku kočí v mohutném kožiše, v saních panstvo v kožiších, na zadním kozlíku sluha v kožiše.“ 

Saně tažené koňmi využívali i pražští drožkáři a fiakristé, kteří zavezli „své vozy do dvorů, a pak jste mohli na pražských štaflech vidět řadu saní.“