Vltava má za sebou snad sto tisíc let života, prokousávala se horninami svého koryta, občas uhýbala křemenci, odplavovala štěrk a písek, a vytvářela „meandr pod Štvanicí tím, že vymílala půdu dnešního Karlína a nanášela plochu Manin a (…) písečnou terasu Starého Města“. Přibírala vodu z mnoha postranních potůčků, prohlubovala řečiště, vytvářela ostrovy, její hladina klesala, ale „dvakrát za rok povodněmi zdvižená hladina řeky rozšiřovala se hluboko do obou podhradí zaplavujíc veřejná prostranství i první domy v nich postavené“. A ničila i mosty.
Juditin most to vzdal napotřetí
Vltava to dokazovala již na prvním pražském kamenném mostě v březnu 1272, kdy se vylila z břehů a poškodila Juditin most. Repete si dala ještě dvakrát: o rok později a pak roku 1342, kdy most zničila spoustou ker, které „posbírala“ cestou.
Pražané to prý tehdy nesli těžce jako varování osudu.
Karlův most vyšel z ataků Vltavy se šrámy, leč odolal
Kamenný – dnes Karlův – most řeka poprvé napadla v noci 21. července 1432, kdy se vřítila do Prahy a protrhla ho, a podruhé roku 1655, kdy ho podemlela; tehdy si vzala opět na pomoc kry.
Třetí atak na most Otce vlasti chystala Vltava již od 11. listopadu roku 1873, odkdy panovaly extrémně silné mrazy, takže ji (stejně jako většinu evropských řek) pokryl led silný prý od 60 do 120 cm. Krom toho sněžilo, takže v nížinách napadl více než jeden metr bílé nadílky.
Jenže ke konci února 1874 se začalo oteplovat až na šest stupňů nad nulou, do toho se spustil déšť, takže sníh všude tál a led na Vltavě praskal. První nedobré zprávy o velké vodě přišly do Prahy 27. února z Plzně a postupně i z dalších měst, a brzy ráno následujícího dne řeka v metropoli opouštěla své koryto.
Tehdy měl most namále, neboť jedna obrovská kra narazila nejprve do jeho šestého pilíře, takže do vody spadla vojenská strážnice s pěti vojáky, a den nato další mohutná kra poškodila osmý mostní pilíř a shodila do vody sousoší sv. Václava mezi dvěma anděly. (Stálo tam, kde dnes vidíme sochu sv. Ludmily; bylo vytaženo a nachází se v Lapidáriu Národního muzea na výstavišti u Stromovky.)
Není divu, že voda neměla s Karlovým mostem slitování ani v roce 1890, kdy mu způsobila nahromaděnými troskami největší škody v půl čtvrté ráno 4. září. Nejprve se v noci zřítily první dva oblouky a dopoledne se zřítil třetí, u nějž se vyvrátily dva mostní pilíře.
Dvacet obětí v Karlíně
Bohužel od srpna onoho roku měli v prostoru Invalidovny cvičení zákopníci (ženisté), kteří si postavili přes Vltavu jako „učební pomůcku“ pontonový most. Jelikož v noci z 2. na 3. září ho začala voda ohrožovat, vyjeli muži na loďkách a začali ho rozebírat. Kolem třetí hodiny ranní ale přinesla voda kusy rozbitých vorů, původně přivázaných poblíž Palackého mostu, které narazily na vojenské loďky a převrhly je. Z třiceti vojáků se jich dvacet utopilo.
Proč byl Karel hrabě Chotek v zimě občas smutný
Tento muž, který byl v letech 1826—1843 nejvyšším purkrabím Království českého, se roku 1841 stal protektorem druhého pražského mostu přes Vltavu. Šlo o most nikoli kamenný, nýbrž tzv. řetězový, stal se největší konstrukcí svého druhu ve střední Evropě, a nacházel se v místě, kde dnes stojí u Národního divadla most Legií. Nesl název most císaře Františka I. a byl o dlouhých pět set let mladší než most Karlův.
Poté, co byla 19. dubna 1839 stavba mostu zahájena, chodíval „náš“ Chotek se syny na staveniště pozorovat, jak práce pokračují, a když byl řetězák po zatěžkávacích zkouškách 4. listopadu 1841 zprovozněn, sledoval, jak ho Pražané využívají. Když však během první zimy Vltava zamrzla, posmutněle si zapsal do deníku: „Lidé chodí přes řeku. Dnes jsem viděl na svém mostě jenom čtrnáct Pražanů.“