Pražané mívali v 19. století v oblibě mimo jiné vystoupení siláků, kteří trhali řetězy, jimiž byli spoutáni, zdvihali do vzduchu dospělé osoby nebo drželi v zubech závaží a podobné zátěže. My si dnes alespoň několik takových siláků představíme.
Přednost dáme slečně Elise Serafině Luftmannové
Koncem roku 1841 vystupovala několikrát v Platýzu na Národní čp. 416/37, ale bydlela v Celetné v honosném hotelu U Zlatého anděla čp. 588/29. Podle Ignáta Herrmanna na sebe dávala zavěsit závaží o hmotnosti čtyř centů, a pátý cent držela v zubech.
Při jednom představení utrpěla úraz, kdy byla přivázána ke sloupu ve výšce necelých dvou metrů, a pak „ověšena“ centy, ale přetrhly se provazy a ona spadla na podium. I když diváci strnuli a obávali se, že zemřela, ona po chvíli začala volat lékaře. Ten naštěstí konstatoval, že utrpěla pouze lehké zranění.
Podruhé vystupovala počátkem roku 1844 v Novém divadle v ulici U Půjčovny čp. 955/10, které založil August Stöger. Předváděla i další „kousky“, z nichž jeden zachycuje kresba.
Záhadný cent
Přidám ještě zajímavost k váhové jednotce zvané cent. Původně se u nás dlouho používal tzv. český či pražský cent, který měl hodnotu něco přes 60 kg, ale když roku 1876 zavedlo Rakousko-Uhersko i u nás metrický systém, označovali oním výrazem naši předkové 100 kg.
Je však možné, že závaží slečny Luftmannové ve skutečnosti vážilo přes 60 kg, neboť kreslíř Vojtěch Kubašta (*1914—†1992), který obrázky nakreslil, nebo autor textu Antonín Novotný (*1891–†1978) možná netušili nic o oné více než šedesátikilové výjimce, platné právě v době, kdy silačka v Praze vystupovala. A tak kreslíř označil závaží číslem 100.
Ještě by se dalo debatovat o tom, co může být žena schopna maximálně unést, i o tom, zda nemohlo jít o menší reklamní fígl. Upřímně řečeno – těžko někdo z diváků žádal, aby závaží siláků byla při představeních převažována.
Na řadu přicházejí pánové
Josef Franke v Praze hostoval roku 1819 a pak ještě o dva roky později, kdy vystoupil ve Stavovském divadle. Zde bylo jeho specialitou balancování těžké klády na spodní řadě zubů.
Carlo Rappo se v metropoli předvedl poprvé zřejmě roku 1828, a podruhé přijel – tentokráte s desetiletým synkem Francescem – ve dnech korunovace Ferdinanda V., která se konala v září 1836. Představil se s opaskem kolem beder, tvořícím jakousi modro-červeno-žlutou „sukénku“, a v červených botách. Vystupoval obvykle v divadlech, ale 9. září 1837 uspořádal představení v Konviktu, kde si na scénu přivedl i synka. Na závěr si připomeneme Aloide Luigiho Theodoroviče, který dostal povolení předvést své umění roku 1836 třikrát v Konviktu. Mj. nosil v každé z rozpažených rukou dospělého člověka, nebo vyzdvihl muže sedícího na stole do výše svých úst a tam ho chvíli držel pouze svými zuby.
