Zítra, tedy 24. dubna, to bude 233 let, které uplynuly od narození jedné z nejdůležitějších žen Vojty Náprstka – jeho maminky Anny.
Dvě svatby paňmaminky
Paní Náprstková (*1788—†1873) pocházela ze zámožné mlynářské pražské rodiny, ale když se otec roku 1795 utopil při povodních, rodina se ocitla v nuzných poměrech. Matka za ni nemohla platit školné, a tak je dívka sama hradila mytím podlah a posluhou ve školní budově u sv. Petra. Od dvanácti let sloužila postupně u svých dvou strýců, matčiných bratrů, z nichž ten druhý, majitel Helmovských mlýnů, ji zaměstnával i ve svém krupařství.
Roku 1808 se provdala za sklepníka Jana Nováka; s ním si pronajala „stravovatelství a pak pivovar“ na Maltézském náměstí, později v dn. Nerudově ulici a nakonec hostinec v Invalidovně.
Když ovdověla, vzala si Antonína Fingerhuta, sládka a vyučeného pivovarníka, jemuž při zápisu do matriky poněmčili (doslovně přeložili) české jméno Náprstek, a vedla s ním lokál v domě U Šturmů, kde přibyl do rodiny Vojta.
Podnikatelka řídící neúnavně rodinnou firmu
Když paňmaminka roku 1832 ovdověla podruhé, přikoupila sousední dům U Zlaté botky, a začala sama řídit prosperující rodinný podnik. Dopřávala si jediný přepych – letní pobyty v Bubenči, v Krči či v Chuchli; dál se nevydávala, aby se v případě potřeby mohla rychle vrátit domů.
Starší syn Ferdinand poslušně vystudoval techniku a věnoval se rodinnému pivovaru, ale Vojta snil o studiu orientalistiky spojeném s cestováním, což mu rázně zatrhla. Odešel tedy do Vídně studovat práva, a pak – protože se roku 1848 připletl do nepokojů a hrozilo mu zatčení – odplul na deset let do Ameriky.
Po uprchlíkovi se paňmamince stýskalo…
Proto přišel den, kdy mu začala umetat cestičku k návratu. Roku 1853 složila na pražském policejním ředitelství 300 zlatých coby poděkování za to, že císař František Josef I. přežil 18. února onoho roku vídeňský atentát. A když panovník přijel o rok později do Prahy, nechala mu na dn. Národní třídě postavit slavobránu; zároveň požádala, aby se její syn směl vrátit domů.
Žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že dotyčný se dosud písemně neomluvil za svůj útěk a neujistil úřady a potažmo císaře „o poddanské věrnosti pro budoucnost“. Paňmaminka tedy Vojtu přemluvila k sepsání takovéhoto psaní; odeslal ho koncem léta roku 1857, a domů se vrátil v únoru 1858.
Přísná, leč soucitná
Je známo, že Anna Fingerhutová byla po Praze známou filantropkou. Lidé si z domu U Halánků odnášeli jednou týdně 600 – a podle jiných pramenů i dva tisíce – pecnů chleba, chudí studenti tu dostávali zdarma obědy a v domě mohli přespávat slovenští drotári. Jenže bohužel našli se lidé, kteří její dobročinnosti zneužívali, a navíc počet prosebníků se neúnosně navýšil. Proto se rozhodla, že budu rozdávat chléb pouze lidem starým a práce neschopným.
