Dnes se vracím k tomuto pomníku, o němž jsem psala v Pražském okénku 15. ledna loňského roku. Přiměl mě k tomu článek v časopise Staletá Praha z roku 2021, v němž Ing. Václav Rybařík uvádí řadu doplňujících detailů, z nichž některé jsem s jeho laskavým svolením zpracovala pro dnešní „okénkové“ povídání.

Pozemek zdarma a konkurz šitý na míru

Když se budoval nový domov pro zemské Museum Království českého (dnešní historickou budovu Národního muzea), padl návrh postavit v jeho blízkosti svatováclavské sousoší. Jeho zřizovatelem se stal zemský výbor, který požádal v dubnu 1892 o pomoc při uměleckém provedení sousoší Českou akademii císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění, založenou roku 1890, aktivní od května 1891 a sídlící v budově tehdy nového muzea. Akademie nabídku v červnu přijala, a oznámila, že jistý dárce přispěje na „umělecky provedenou sochu sv. Václava“ ze své kapsy 30 000 zlatých. (Oním dárcem byl prezident akademie, známý stavitel a mecenáš Josef Hlávka; *1831—†1908).)

Původní návrh, aby pomník stál na schodišťové rampě, speciální komise 30. června 1892 zamítla, a podle V. Rybaříka pro něj vymezila místo v horní části Václavského náměstí mezi dn. Opletalovou (dříve Mariánskou) a Štěpánskou ulicí. Pozemek pro pomník poskytla pražská městská rada zdarma.

Zemský sněm dal definitivní povolení k vytvoření této ozdoby rynku 10. ledna 1894 a 13. června vyhlásil konkurz, do nějž se přihlásil kromě JosefaVáclava Myslbeka (*1848—†1922) také Bohuslav Schnirch (*1845—†1901) a dalších sedm sochařů. 

Z došlých návrhů ustavená porota žádný nevybrala a zvolila překvapivé řešení. Dne 15. prosince 1894 nejprve „sloučila první cenu s druhou a takovouto souhrnnou odměnu rozdělila rovným dílem mezi oba jmenované umělce“. Řada odborníků i laická veřejnost dávala přednost Schnirchovu návrhu, ale zemský výbor jednal pouze s Myslbekem. Po Praze se šuškalo, že podmínky soutěže mu byly „ušity“ na tělo proto, že byl profesorem a ředitelem na Umělecko-průmyslové škole. 

Od hlíny k sádře 

Dne 25. července 1895 byl Myslbek vyzván, aby připravil model pomníku s jezdeckou sochou sv. Václava a čtyř dalších soch světců. On 11. prosince 1895 souhlasil, a 12. ledna následujícího roku s ním onen výbor dohodl smlouvu: termín dokončení do pěti let a honorář 350 000 korun. (Koruny se začaly používat místo zlatých roku 1892. Pro představu si řekněme, že například přibližně v téže době stála kráva 50 K a kůň 200 K.) Zároveň Mistr podepsal i předběžnou smlouvu na modely soch čtyř svatých: Ludmily, Vojtěcha, Prokopa a Ivana, který byl nahrazen sochou blahoslavené Anežky.

Myslbekův hliněný model koně byl dokončen 15. ledna 1900 nejprve v životní velikosti, pak následovalo jeho zvětšení do nadživotní velikosti a odlití v sádře. Hliněný model sv. Václava byl – po drobných úpravách týkajících se především jeho hlavy – dokončen 26. března 1903, a do sádry byl odlit koncem onoho roku. 

…až k bronzu

Model celého sousoší v nadživotní velikosti převzal zemský výbor 29. července 1904, a jeho odlití do bronzu zadal české, respektive pražské holešovické firmě Bendelmayer a Červenka. Výbor s ní podepsal smlouvu v listopadu 1904 a předepsal jí přesné složení bronzu. (Analýza provedená roku 1947 podle Ing. V. Rybaříka zjistila „jen nepatrné odchylky od zadání“.) Odlévání sochy sv. Václava do bronzu trvalo celý rok 1905 a socha koně byla do bronzu odlévána následující rok. 

Autor článku ve Staleté Praze psal i o tom, že tisk kupodivu věnoval práci na sousoší jen malou pozornost (na rozdíl od statue F. Palackého či sochy K. H. Máchy). Několik fotografií z let 1905 a 1906 a 1912—1914 otiskl zřejmě pouze ilustrovaný týdeník Český svět. 

Málo je známo, že nejprve byl pomník vystaven v Moderní galerii, otevřené ve Wiehlově pavilonu na výstavišti u Stromovky, kde si ho prohlédl 17. dubna 1907 císař František Josef I. a pochvalně se o něm vyjádřil. Jeden z majitelů zmíněné holešovické firmy, Karel Bendelmayer, panovníka při této příležitosti informoval o tom, že odlitek váží 52 q a je tvořen osmnácti díly. 

Podstavec a čtyři sochy

Jelikož jezdecká socha byla určena pro otevřený prostor, uzavřel 21. července 1907 zemský výbor smlouvu s arch. Aloisem Dryákem, aby do 1. ledna 1909 připravil místo pro podstavec a jeho podobu. Základy podstavce provedla v době od srpna 1910 do června 1911 firma stavitele Eduarda Sochora (*1862—†1947), a stavbu vlastního podstavce dokončila 8. června 1912 vinohradská kamenická firma Josefa Víška. Při osazování jezdecké sochy, které skončilo 26. června 1912, bylo nutno věnovat velkou pozornost zajištění stability pomníku opírajícího se pouze o dvě hřebcova kopyta. Podle Ing. V. Rybaříka bylo sousoší „zevnitř vyztuženo robustním železným páteřním profilem, který vedl dutinou koně napříč, mezi jeho pravou zadní a levou přední nohou, skrze něž byl ukotven do podstavce. Pro jistotu byly tyto nohy do výšky asi jednoho metru vyztuženy ocelolitinou, a páteřní profil byl zapuštěn přes piedestal asi půl metru do vlastního podstavce. Na něj jsou v dutině koně připojeny další slabší profily k jejímu vyztužení.“ 

Sochy sv. Ludmily, blahoslavené Anežky, sv. Prokopa a sv. Vojtěcha byly odlity v letech 1908—1925. Za zmínku stojí, že Myslbek (který se dokončení sousoší nedožil) vypracoval sedm návrhů celého pomníku a devět variant Václavovy hlavy.

Pomník přežil dvě války

Svatováclavský pomník přežil bez úhony první světovou válku, a štěstí měl i za druhé světové války. Tehdy byly – jak známo – během Pražského povstání bombardovány 7. května 1945 některé okolní budovy (například Dům módy či Národní muzeum). Počátkem roku 1944 byla preventivně – jak napsal Ing. V. Rybařík – „v pravé zadní noze koně zjištěna asi jeden metr dlouhá rozvětvující se trhlina, která však byla vzápětí opravena dvěma záplatami přichycenými šrouby do ocelového jádra“.