V polovině 18. století se příslušníci rodu Clam-Gallasů, sídlící v paláci v Husově ulici čp. 158/20, rozhodli, že budou horké léto trávit za městem. Proto si roku 1757 zakoupili část pozemků na území Košíř (připojených k Praze roku 1922), a po čase se pustili do budování svého odpočinkového sídla, které vlastnili půldruhého století.
Zámeček, Nebíčko i altán
V 80. letech 18. století si tu Clam-Gallasové postavili zámeček, a když přikoupili další pozemky, vznikl park, doplněný módními malými romantickými stavbami. K nim patřil i skleník, letohrádek s mansardovou střechou určený pro letní zábavu, kolem roku 1790 přibyl chrámek Noci a poznání zv. Nebíčko s umělou jeskyní, od roku 1820 zde stojí novogotický altán, bylo tu letní divadlo, lázeň na principu sauny apod.
malé výstupky uzavřené barevnými sklíčky, jimiž prochází světlo, čímž
vzniká v interiéru imitace hvězdné oblohy. (Kresba: Jiří Filípek)
Co se zahrady týče, není známo, kdo ji založil, ale prokazatelně o ni pečoval Josef Blecha, mj. zahradník císařské zahrady vídeňského Schönbrunnu, jehož vystřídal Karel Němec, syn B. Němcové.
Doprava zavedená kvůli prosperitě zahradní restaurace
Koncem 19. století ztráceli Clam-Gallasové o letní sídlo zájem, a tak přijali nabídku majitele cihelny s parní elektrárnou a košířského starosty Matěje Hlaváčka (*1847—†1897), že celý areál Klamovky odkoupí. Nový vlastník začal roku 1895 přestavovat zřejmě původní clam-gallasovský zámeček na zahradní restauraci s venkovní terasou a s tanečním sálem.
Protože si uvědomoval, že jeho podnik se nachází na předměstí, zahájil nejprve omnibusovou dopravu, vyjíždějící od smíchovského nárožního domu U Zlatého anděla čp. 222, stojícího v oblasti křižovatky Anděl (a zbořeného roku 1980), kde byla konečná pražské koňky.
Od roku 1897 začal budovat novou tramvajovou trať, která vedla opět od Anděla, měřila 1,8 km a přišla ho na 180 000 zlatých. Ringhofferova továrna vyrobila pro M. Hlaváčka pět vozů, které nesměly mít z technických důvodů vlečné vozy.
Smutný konec podnikavého restauratéra i Klamovky
Zbytek původně vyprojektované trati, která měla vést až na Zámečnici, Matěj Hlaváček už nezprovoznil, protože se kvůli svým košířským aktivitám zadlužil. Pražané si totiž na Klamovku zvykali jen pomalu, a tak neviděl jiné řešení, než se 6. října roku 1897 v hotelovém pokoji Platýzu zastřelit. Bylo mu teprve 45 let a zanechal po sobě vdovu a tři nezletilé děti.
Jeho dědicové se pokoušeli udržovat tramvaj ještě nějaký čas v provozu, ale 21. 7. 1900 prodali svůj „dopravní podnik“ Elektrickým podnikům hl. m. Prahy. Přitom v letech 1897—1900 přepravila jejich tramvaj 2,8 milionu cestujících.
Hlaváčkova rodina se věnovala zahradní restauraci, jejíž chvála se nějaký čas po otcově smrti rozšířila po Praze, a lidé se tam jen hrnuli. To přilákalo na Klamovku i Dismase Šlambora alias Ponrepa, který ve zdejším tanečním sále bavil od roku 1904 hosty se svým putovním kinematografem.
V polovině 20. let minulého století byly postaveny na části pozemku Klamovky činžovní domy, a restaurace byla přestavěna na tělocvičnu Sokola, u níž vznikly první kryté tenisové kurty v Československu.
