Tento ve své době oblíbený spisovatel (*1854—†1935) se v Praze původně vyučil kupcem, ale zlákalo ho to, čemu se naplno věnoval jeho dědeček – známý a uctívaný nakladatel Jan Hostivít Pospíšil (*1785—†1868). Ten vydával směsici knih – od Komenského Orbis pictus až po kramářské a duchovní písně, modlitby ap. Ignát pracoval nejprve v Ottově nakladatelství, od roku 1885 byl redaktorem Národních listů, kde se věnoval soudničkám (podepisovaným zkratkou „-on“) a proslavil se i jako spisovatel. Bohužel dnes už nepatří k vyhledávaným autorům, přestože nabízí nesmírně zajímavé informace o životě v Praze. Dnes jsem proto vybrala jeho vzpomínky na dění kolem vánočních svátků.

O sněhu, kočkách a mrazech 

Své vzpomínky na toto období roku začal informací, kterou můžeme našim předkům jen tiše závidět. Sníh tehdy napadl již na Mikuláše, jeho závěje přiměly obchodníky, aby v nich vymetly cestičky ke svým krámkům, a majitelé zejména černých koček se museli mít na pozoru. Důvod? Podle spisovatele „jejich kožišina se výborně hodila na výrobu mikulášských čertů“. Stačilo, kdy někdo „nechal neopatrně pootevřené dveře, kočička vyběhla – a ach! na kterého z těch zlořečených čertů padl (…) hebký kožíšek.“ 

Sníh zůstával ležet a na Vánoce ho bylo tolik, „že jsme se v něm brouzdávali po kolena, a pak ráno na Boží hod uhodil třeskutý mráz, že jsme se z vánočních gratulací a procházek vracívali s ozáblýma nohama a s rukama zdřevěnělýma, třebaže jsme na nich měli tlusté vlněné rukavice. A do toho božíhodového mrazu svítívalo z jasné oblohy slunce, až se srdce smálo, třebaže se pod jeho nehřejnými paprsky taky zimou tetelilo“. Sníh krásně vrzal a skřípal pod nohama, a paničky vyrážely do ulic obuté „v bytelné bačkory liberecké s dobrými podešvy koženými“. 

Mikulášská nabídka na Uhelném trhu

V krámcích na Uhelném trhu bývali za výlohami vystaveni „husaři a panenky, ošatky ořechů pozlátkem polepených a švestkoví kominíci.“ Ti byli zhotoveni z lesklých sušených švestek, na hlavě měli typickou bílou čepičku a na ramenou žebříček. Kostra „byla z dlouhých špejlů, vbodnutých do malého čtvercového prkénka nebo špalíčku, a na těch špejlích byly napíchány sušené, scvrklé švestky. Kominíček měl koketně obě ruce opřené o boky.“

Malý Ignát si spolu s ostatními dětmi prohlížel také na malá „divadélka, hotovená jen z pestrého papíru a v průčelí zdobená okrasami z bezové duše“, a stály šesták nebo dva. (Skutečná divadélka prodávaná v hračkářství přišla na několik zlatých). K dostání bývaly i loutky, které mívaly „hlavičky z chleboviny, křiklavě omalované, a šatečky na ně pořizovali sami prodavači“.

Kloučci také „s vyvalenýma očima“ postávali před stánky, kde bylo mnoho „dřevěných šavliček v dřevěných pochvách, takových též flintiček, patrontašek z černého lesklého papíru“, a těžce nesli, „když maminka nebo tatínek šli nevšímavě mimo, anebo jen zabručeli: to je drahé, holenku!“

Na trhu vánočním až oči přecházely 

V době před asanací se „mezi starou radnicí (Staroměstskou-pozn. aut.) a velebným Týnem takřka přes noc vynořilo městečko bud a krámků, na krámcích množství pamlsků“. Pouliční zpěváci zpívali své dlouhé písně a ukazovátkem ťukali na rozvěšené obrázky zachycující děj hrůzostrašných či dojemných příběhů. Podle I. Herrmanna byli lidé ochotni vyslechnout „písničku třeba desetkrát za sebou“, a rádi využívali možnost zakoupit si za dva krejcary celý její text. 

Ve stanech bývala umístěna divadla, která hrávala rytířské kusy, a Kašpárek na závěr zval na představení, uchystané na další den. O vánocích se také sjížděli „na Staroměstský rynk majetníci všelikých světových muzeí“. Patřila k nim například mechanická divadla „předvádějící práci v dolech“, voskové kabinety, panorámy, „někdy se dostavila i dáma s pouhým trupem, mluvicí vosková hlava, mořská panna (sešitá napolo z vycpané opice, napolo z kapra šupináče). Velký údivu Pražanů vyvolal jednou přivezený živý tuleň. Ovšem problém byl, že kdo chtěl navštívit všechny tyto zajímavosti, potřeboval by alespoň 50 krejcarů. (Za tuto částku se daly tehdy koupit čtyři slepice; mistr zednický vydělával denně 57—60 krejcarů.)

Vánoční atmosféra, „záhada“ a prozrazené tajemství

Trhovci prodávali i po setmění, kdy byl rynek osvětlován „žlutavým světlem plynovým, které se rozlévalo z nádomních svítilen a z luceren kandelábru“. Prodejci si v krámcích svítili většinou svíčkami „ve skleněných balonech“ a lampičkami s řepkovým olejem. I. Herrmann vystihl krásnou vánoční atmosféru, kterou završoval padající sníh, takže lidé „vypadali za chvíli jako sněhuláci. Lidé zcela neznámí usmívali se na sebe, jako by si navzájem říkali: To je to hezké, viďte že?“ 

Sníh také tlumil dopravní hluk, a jediné, co nikdo nepřeslechl, byly rolničky saní tažených koňmi. „Na kozlíku kočí v mohutném kožiše, v saních panstvo v kožiších, na zadním kozlíku sluha v kožiše.“

Ignát Herrmann vyrůstal v chudých poměrech, a tak – stejně jako jeho kamarádi – naslouchal „s očima na šťopkách“ bohatým spolužákům, „jak u nich kristkindl (Ježíšek) ve velkém pokoji zazvonil, a když tam vešli, uviděli svítící kristbaum (vánoční stromek) a všimli si otevřeného okna, jímž obdarovatel spolu s andělíčky odletěl“. Přiznal, že jemu a dalším chudším spolužákům vrtalo hlavou, proč Ježíšek nosí takové nedostižné dárky právě bohatým, a ne jim, chudým. Po několika letech mu prozradil důvod spolužák, „drobný, vždycky umouněný štvanec“. Prohlásil: „Ty vole, snad nemyslíš, že to vopraudu naděluje kristkindl? Dyby měl tatínek dům, tak by nám taky nadělil.“

Maminky věděly, jak ochránit osud

V chudých rodinách svítily místo stromečku voskové svíčky zvané třínožky, které končily v dolní části třemi nožkami a které hospodyně postavila před štědrovečerní večeří ke každému talíři. S těmito svíčkami se v minulosti pojila zvláštní pověra, podle níž tomu, komu na stole třínožka nejdříve dohoří, „budoucích Vánoc se nedočká“. Protože „to mnohdy měnívalo sváteční náladu večera v plačtivou“, mnohé moudré maminky sfukovaly všechny svíčky, než mohly dohořet“, což odůvodňovaly tím, že jich musí ještě kousek zbýt na následující další dva dny. A v čem spočívala moudrost takových maminek? Podle I. Hermanna v tom, že „Hodu božího a svatého Štěpána se ta pověra již netýkala“.