O těchto nejoblíbenějších svátcích roku jsem psala už mnohokrát, takže je pro mne čím dál nesnadnější vyvarovat se opakování. Nicméně to opět zkusím.

Dárky skromné a jeden velmi neobvyklý

Těžko říci, co je pravdy na tom, že dárky si začali lidé o Vánocích navzájem předávat již za vlády krále Václava IV. (1376—1419). Byly to prý „příjemné a vybrané věci, a zvláště vonné, vložené mezi dvěma krásnými miskami“. Naopak prokázáno je, že roku 1466 dostal Jiří z Poděbrad od své druhé manželky Johany z Rožmitálu o těchto svátcích mariánskou modlitební knížku s dedikací (věnováním), která bývala v královských a snad i šlechtických rodech běžná. 

Děti začaly být prý, až na výjimky, obdarovávány teprve od 19. století, ovšem – jak dokazují některé písemné prameny – dárečky bývaly skromné a praktické. Bývaly jimi boty, čapky, šátečky či výjimečně ze dřeva vyřezané hračky; praktické dárky si rozbalovali samozřejmě i dospělí. Pouze ve velmi zámožných rodinách se občas objevila darovaná kniha. 

Onen v mezititulku zmíněný neobvyklý dárek obdržel mohučský rodák a ředitel pražského Stavovského divadla Jan Karel Liebich (*1733—†1822), a je jisté, že podobných překvapení se dočkal ve svatvečeru jen málokdo. Připravili ho přátelé onoho pana ředitele, kteří pocházeli z pražské smetánky, a byli pozváni roku 1812 do jeho vily na Ztracené vartě, kde stál první vánoční stromek v Praze, doplněný jesličkami a drobnými dárečky. Jelikož tito hosté tehdy věděli, že hostitel má momentálně finanční potíže, nachystali mu dárek, jenž ho jich zbavil: darovali mu totiž vykoupené dluhopisy od lichvářů. 

Půjdeme spolu do kostela na betlém

Na návěštích mnoha domů se sice ještě koncem 19. století objevovala ve vánoční čas oznámení, že jsou v interiéru k vidění pravé staropražské jesle. Ty však byly podle publicisty Vladimíra Vaclíka (*1925—†2013) „směsicí figurek připomínajících spíš marionety z loutkových divadélek, podlepených figurek z vystřihovacích archů“ a tu a tam doplněných figurkami králickými či příbramskými.

Jiné to bylo s betlémy zřizovanými v pražských kostelech, a my si představíme alespoň dva nejstarší.

Podle spisovatele a kronikáře profesora Františka Rutha (*1852—†1903) byl nejstarší pražský betlém v kostele Nanebevzetí Panny Marie a Karla Velikého na Karlově. Ve své kronice píše, že „roku 1708 byla přistavěna kaple Betlémská, do níž sestupuje se po několika schodech“, že návštěvníky čeká „místnost dosti rozsáhlá prý zcela půdorysem podobná kapli v Betlémě“ a ve „výklenku stojí jesle se sochami v životní velikosti“. 

Podle autora další knihy z roku 1908 – spisovatele Karla Procházky (*1933—†1912) – byla tato karlovská jeskyně postavena z kamene z Bílé Hory a z pískovce dovezeného z Kamenných Žehrovic u Kladna. Umístěny do ní byly tři polychromované figury svaté rodiny téměř v životní velikosti, které vytvořil již roku 1738 sochař Jan Jiří Schlansovský. Lidé sem přicházeli ale pouze do druhé třetiny 18. století, protože kaple byla v souvislosti s reformami císaře Josefa II. odsvěcena. Pustla, ale roku 1861 byla opět zpřístupněna veřejnosti. 

Další jesle lákaly k návštěvě od roku 1780 v kapucínském kostele Panny Marie Andělské na Loretánském náměstí, jejichž autorem se stal mnich, který měl možnost poznat v Neapoli výrobu kašírovaných betlémů. Práce mu údajně trvala deset let, ovšem stála za to. Vzniklo tu 48 postav v některých případech opět v téměř životní velikosti, a dvě na seně ležící pohyblivé ovečky byly „oblečeny“ do pravého ovčího rouna. Postavy mají hlavu a ruce vyřezané ze dřeva, a další části těla tvoří dřevěná konstrukce doplněná senem, slámou a sádrou. Oblečení tvořily vyřazené šlechtické šaty, napuštěné klihovou vodou, aby zatvrdly. 

Připomenu ještě betlém, který jsem měla nejraději, protože se nacházel v holešovickém kostele sv. Antonína postaveného v letech 1908–1911, kam jsem to v dětství mívala ze svého bydliště pár kroků. Vznikl okolo roku 1904, zpočátku se nazýval Český betlém, figurky zhotovil akademický sochař Václav Cvekl a pozadí si vzal na starost malíř Karel Stapfer. Postupně byl rozšířen a vybaven velkým obrazem Domažlic i několika typickými chodskými staveními, a do chodských krojů byly oblečeny také postavičky. Poté, co V. Cvekl přidal figurky v národních krojích dalších slovanských národů, začalo se betlému říkat Slovanský, neboť měl sloužit jako symbol slovanského sjednocení. O tento unikát projevilo zájem několik států (USA a Japonsko), ale před odprodejem ho zachránil první zdejší páter Silvestr Hrnčíř, který ho roku 1923 pro kostel sv. Antonína zakoupil.

O vánočce a hlavně o vánočkové raritě

Vánočka měla původně sloužit jako ochrana proti tomu, kdyby se nějaký zlý duch rozhodl zabránit slunovratu. Ovšem to by dokázal jen tak, že by pečivo rozpletl, aniž by je poškodil, což samozřejmě nebylo možné, takže vánočka na stole jistila, že se slunovrat bude stále vracet. 

Tento neodmyslitelný moučník patřil k těm nejstarším vánočním dobrotám. Ve středověku je jídali v době těchto svátků i příslušníci bohatších vrstev, a v novověku, resp. většinou od 19. století jimi obdarovávali obchodníci své věrné zákazníky. 

Koncem 14. či na počátku 15. století pekli zmíněnou vánočkovou raritu mniši Břevnovského kláštera a říkali jí bílý chleba nebo húsce. Podle historičky V. Vavřinové „šest bíle oděných pekařských tovaryšů neslo na ohoblovaném prkně nejvyššímu purkrabímu dlouhou vánočku s rozinkami a mandlemi“. Provázeli je hudebníci a podél cesty na Pražský hrad na ně čekalo mnoho Pražanů, takže někdy museli onu skupinu vybraných členů pekařského cechu obklopit městské stráže. Pokud by totiž tuto štědrovku zlomili nebo nedejbože upustili, byla by z toho ostuda pro celý cech – vždyť nejvyšší purkrabí Pražského hradu byl velmi významná osobnost. 

A víte, že vánočka měla připomínat svým tvarem Ježíška zabaleného v peřince a že byla původně považována za symbol nového života? 

***

Na závěr ještě připomenu nejmladším čtenářům Pražských okének vánoční poselství Antonína Zápotockého, československého prezidenta v letech 1953—1957, která adresoval „hloupým“ dětem. V něm jim sdělil, že Ježíšek nám už zestárnul a dnes je z něj Děda Mráz.