Mimopražští vysokoškolští studenti museli vždy řešit ubytování v Praze, ale teprve 20. století přineslo první moderní studentské koleje. Představíme si dvě starší „trvalky“ a jednu kolej dočasnou, která „hasila“ situaci po 2. světové válce. Dodám ještě, že středověké univerzitní koleje byly pojímány jako součást vysokých škol, sloužily především jako prostory pro výuku i jako zázemí a ubytování pro vyučující a získávaly peníze z pozemkového majetku ap.

Od roku 1904 sloužil „Studentský ráj“ zvaný Hlávkova kolej

Nedaleko Karlova náměstí, v Jenštejnské ulici, byla na dům čp. 1966/1 osazena pamětní deska, která dodnes sděluje:

„Dům tento vystavěl, zařídil a spolku studentské koleje českých vysokých škol pražských věnoval vrch. stavební rada Josef Hlávka, president české akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění, aby vynikajícím, však nemajetným posluchačům českých vysokých škol pražských usnadněno bylo vzdělávati se v zájmu svého národa a ku cti a prospěchu vlasti.“

Jelikož J. Hlávka (*1931—†1908) byl precizní až puntičkářský, dělal vše pro to, aby kolej (určená pro studenty technických oborů) byla co nejkvalitnější. Proto si nejprve prostudoval vše, co bylo napsáno o podobných zařízeních v celém Rakousku-Uhersku. Pak uvolnil ze své „kapsy“ 200 000 zlatých, k nimž postupně přidaly větší či menší částky různé instituce (městská rada, záložny atp.). Během pouhých tří měsíců bylo odklizeno 4 673 m3 zeminy a 16. března roku 1903 se začalo zdít. V srpnu byla stavba pod střechou, v listopadu skončily řemeslnické práce – a čtyřpatrový studentský ráj byl na světě.

Nevídané vybavení

Bylo tu k dispozici 93 dvojlůžkových a 29 jednolůžkových pokojů, ústřední topení, čtyři hudební místnosti, herna, tělocvična, fotografický ateliér, knihovna, čítárna, vlastní pekárna a pražírna kávy, kuchyň, jídelna a prádelna. Matrace měly výplň, kterou „otec“ koleje konzultoval s významným pražským lékařem profesorem Josefem Thomayerem (*1853—†1927), vybavení jídelny s kapacitou 211 strávníků zahrnovalo příbory z čínského stříbra, stříbrné konvice na mléko a černé na kávu, bílý jídelní porcelán, a béžové ubrusy na ráno a čistě bílé na odpoledne. Denní průměr na jednoho strávníka činil tehdy 58 haléřů a z nich student platil 33 haléřů, což ovšem byla částka, kterou si na každý měsíc vydělal několika kondicemi.

Od 20. listopadu roku 1904 do roku 1939 prošlo tímto výjimečným ubytovacím zařízením 3 500 studentů, z nichž by jen málokteří mohli bez této možnosti absolvovat vysokoškolské studium.

V současné době ji vlastní ČVUT, a náklady na provoz hradí především výnosy zámku J. Hlávky v Lužanech u Přeštic a z pražských Nadačních domů ve Vodičkově ulici.

Masarykovy koleje se nacházely na více místech

Univerzita Karlova propůjčila nejprve dočasně koncem listopadu 1918 k ubytování mimopražských studentů dvě místnosti v přízemí Kaulichova domu čp. 285/19 na Karlově náměstí, některé prostory v bývalých vojenských nemocnicích, v Arcibiskupském semináři, v Akademickém gymnáziu, v chudobinci u Bartoloměje ap. Uvažovala i o nově vybudovaných dřevěných stavbách za městem.

Trvalé ubytování získali studenti podle Jany Kynkorové obytné prostory ve třech objektech. V roce 1918 se jimi staly cely kláštera kapucínů na Loretánském náměstí a místnosti v části hradčanské Zemské donucovací pracovny v Loretánské ulici čp. 180/6. Zde tato donucovací pracovna sídlila od roku 1830 v bývalém Trauttmannsdorfském paláci až do 40. let 20. století a roku 1872 k ní byla připojena i věznice. Interiér onoho domu si „zahrál“ v pamětnickém filmu Sextánka z roku 1936 s Hanou Vítovou a Rolfem Wankou a zasáhla do života mladičké – ve skutečnosti dvaadvacetileté – studentky.

V roce 1919 nabídl studentům střechu nad hlavou tehdy dvoupatrový německý Chemický ústav na tzv. slupských pozemcích, na rohu dnešní Votočkovy a Hlavovy ulice.

Zmíněné části Masarykovy koleje – nazývané tak oficiálně od počátku listopadu 1919, kdy náš první prezident vyslovil souhlas s využitím svého jména – připadly 11. června 1919 Svazu čsl. studentstva.

…a stěhovaly se do Dejvic

Od roku 1927 tvoří tato kolej mj. i díky podpoře prvního prezidenta (který poskytl dar 2,5 milionu korun) součást dejvického kampusu. Nachází se na rohu dejvické Thákurovy ulice čp. 550/1 a Kolejní č. 2, a za první republiky zahrnovala 863 lůžek, přednáškový sál, knihovnu, studovny, žehlírnu, holičství, lékařskou ordinaci, bufet, klubovny, šermírnu, divadelní sál i temnou komora pro fotoamatéry.

Když byly v listopadu 1939 uzavřeny všechny české vysoké školy, měnila kolej majitele, ale v roce 1989 byla vrácena – bohužel v dosti zdevastovaném stavu – studentům. V říjnu 1996 začala rekonstrukce a kolej byla znovu otevřena 8. září 1996.

Letenská Studentská kolonie

Vznikla letech 1921—22 na severní straně Letenské pláně nedaleko Špejcharu a studenti jí familiérně nazývali Kolonka. Postavili si tu víceméně svépomocí deset patrových dřevěných pavilonů na zděném základu. Podle J. Hrubeše dřevěná konstrukce „z obou stran se obíjela trámy, prkny a latěmi, na něž se nahodila omítka, a vnitřek se vyplnil buď škvárou, která se přivážela z nádraží koňskými potahy, nebo pilinami“, ev. korkem. Na stavbu přispěl 1,5 milionem korun ze své kapsy prezident T. G. Masaryk a různými formami pomohli někteří další soukromníci. Například majitel opukových lomů na Strahově umožnil studentům vylámat si a odvézt zdarma kámen na základy a německý majitel firmy se dřevem v Novém Jičíně daroval více než sto tisíc korun na nákup vhodného dříví. Zahanbit se ale nedalo ani ministerstvo národní obrany, které zapůjčilo za režijní poplatek nákladní automobil a povozy se třemi páry koní.

Požár a tramvajová smyčka

Díky těmto darům vzniklo bydlení pro 630 studentek a studentů. I když rozhodně nešlo o bezproblémové bydlení (do domků zatékalo, špatně se vytápěly), faktem je, že velmi nízké nájemné bylo pro vysokoškoláky obrovským lákadlem.

Bohužel 21. prosince 1927 vyhořel pavilon č. 6., jehož obyvatelé naštěstí odjeli většinou na vánoční prázdniny. Požár začal pod klozetovou mísou v patře, pomocí minimaxů ho nebylo možno uhasit a rychle se šířil, ale dobrovolníci stihli vynést mnohé osobní věci i část vybavení svých nepřítomných kolegů. Krátce poté, co v 10.30 h byl požár nahlášen, přijeli na Letnou dobrovolní hasiči z Vinohrad, Střešovic a Vokovic. Z hořící „šestky“ vystupoval černý kouř, občas šlehaly plameny a hašení komplikoval mráz; teploměr totiž ukazoval minus 20^oC. Ostatní pavilony se však podařilo před ohněm ochránit, takže hašení skončilo v 15 hodin. Protože však obyvatelé šestého pavilonu přišli o střechu nad hlavou, pražský primátor a ministr školství a národní osvěty jim dočasně zajistili bydlení v jiných místech Prahy. Kolonka byla zbourána v říjnu 1975, aby se uvolnilo místo pro tramvajovou smyčku.