Péče o takto postižené lidi bývala dlouho zanedbávána, a proto se o ně starala jejich rodina, nebo si na živobytí vydělávali žebrotou. Teprve zmínění tři muži se rozhodli jim pomoci, a to nikoli milosrdnými sbírkami peněz, nýbrž tím, že je naučili postarat se o sebe a zajistit si živobytí.

Známý mecenáš profesor Alois Klar

Vzdělaný humanista Alois Klar (*1763—†1833; původně psaný Aloys), litoměřický rodák s krásně modrýma očima (ale i s hrbem) se prý již jako gymnazista zajímal o slabší či nějak „jiné“ děti, které ve svém volném čase nejen doučoval, ale zajímal se i o to, jak žijí. Do Prahy přišel roku 1806 s manželkou Rosinou Schönovou (*1778—†1847), pocházející ze zámožné rodiny, i s prvorozeným synkem Pavlem Aloisem (viz níže), a usadili se v malostranské Tomášské ulici čp. 15/15. Byl jmenován profesorem řecké filologie a klasické literatury na Filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity (kde působil v letech 1820—1821 dokonce ve funkci děkana.) Roku 1807 ho coby známého mecenáše přizval Josef František hrabě Wallis z Carighmain, v letech 1805—1810 Nejvyšší purkrabí Českého království, aby se stal spoluzakladatelem Pražského soukromého ústavu (později institutu) pro chudé slepé děti a na oči choré (Prager Privat-Institut für arme blinde Kinder und Augenkranke) na Hradčanech.

Peníze zajistil nepostavený most

Klar nabídku přijal, prostudoval vše, co se týkalo způsobu výuky, zaopatřování a zaměstnávání nevidomých, navštívil i vídeňský obdobně zaměřený ústav, jenž se stal jeho vzorem a přidal i své vlastní návrhy a doporučení. Je samozřejmé, že kdyby toto zařízení financovali pouze mecenáši (k nimž Klar patřil), nemohl by již roku 1808 přijímat ústav první malé klienty.

Situaci naštěstí vyřešil most, který nebyl postaven. Měl se stát druhou pražskou spojnicí přes Vltavu, ale kvůli tehdejší ekonomické situaci ovlivněné napoleonskými válkami byla jeho stavba odložena. Dárcům měly být peníze vráceny, ale mnozí se jich zřekli a ponechali na nejvyšším purkrabím hraběti Wallisovi, jak je využije. A ten se rozhodl pro zmíněný soukromý ústav.

Dne 4. června 1807 odešla do Vídně žádost o zřízení ústavu, a v prosinci téhož roku přišlo souhlasné vyjádření císaře Františka Josefa I. Podle Ivy Venclové dal Habsburk příkaz, aby byl zřízen „z bývalé říšské dvorské kanceláře v Loretánské ulici čp. 178“.

V září 1808 byli přijati první klienti a součástí ústavu bylo malé lůžkové oddělení, kde se prováděly do roku 1906 operativní a chirurgické zákroky; bylo tu např. úspěšně odoperováno 1823 pacientů se šedým zákalem.

Alois Klar dohlížel dalších téměř 20 let na chod ústavu, přednášel „vlastenecké dějiny“ a nakrátko se stal i jeho ředitelem. Děti do tohoto prvního soukromého ústavu nastupovaly v osmi letech a odcházely kolem svého 20. roku, když se vyučily některému řemeslu.

A. Klar si uvědomoval, že obdobný ústav by potřebovali i nevidomí dospělí

Když roku 1831 vydal „Paměti Pražského soukromého institutu pro chudé slepé děti a pro zrakově postižené“, potěšilo ho, že si je přečetla i císařovna Karolina Augusta Bavorská (čtvrtá manželka císaře a českého krále Františka I.). Ta se stala předsedkyní spolku tehdy zakládaného nového slepeckého ústavu pro dospělé, na nějž věnovala 1000 zlatých. Klar o tom ihned informoval čtenáře Prager Presse, aby přilákal další štědré mecenáše, mezi nimiž samozřejmě nechyběl ani on.

Díky tomu mohl být roku 1832 založen Ústav pro zaopatřování a zaměstnání dospělých slepců (Verein und eine Anstalt zur Versorgung und Beschäftigung erwachsener Blinder in Böhmen), který sídlil nejprve v bývalém Hrzánském paláci na Velkopřevorském náměstí čp. 490/1, kde měli chovanci pobývat do dostavby nové definitivní budovy na dn. Klárově.

Tu však již Alois Klar postavit nestihl, neboť zemřel 25. března 1833.

Nastupuje Pavel Alois Klar

Tento jediný syn (*1801—†1860) Aloise Klara, který se dožil dospělosti, vystudoval Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, stal se státním úředníkem, a roku 1834 se oženil s Karolinou Marií, hraběnkou Vratislavovou z Mitrovic, s níž měl tři syny: Pavla Zdenka (*1835—†1865 ), Karla Václava (*1839–†1893) a Rudolfa Mariu (*1845–†1898).

Mladý muž byl sice skvěle finančně zajištěn, jenže si uvědomoval význam otcova snažení a tak po něm převzal zmíněný provizorní ústav pro dospělé nevidomé. Když v létě roku 1833 přijel vídeňský dvůr načas do Prahy, využil toho, že jako státní úředník měl možnost oslovit nejprve zmíněnou císařovnu Karolinu Augustu Bavorskou a později jejího manžela Františka I. Habsburského, a upozornil je na nezbytnost nové budovy pro tyto hendikepované Pražany. Císař poté udělil audienci zástupcům vedení ústavu, kteří navrhli místo zvané tehdy Na pískách (od roku 1922 úředně schváleném Klárově).

Na onom pozemku, který daroval pro tento ústav roku 1834 císař František I., stávala dolní „císařská dřevní ohrada s malým domkem“, který byl původně dřevěný a později zděný a nazýval se dům dřevních písařů. Sousední stavba nového vyhovujícího sídla probíhala v letech 1836—1844 a jako první tu vyrůstala od září 1836 kaple sv. Rafaela (patrona nevidomých).

Jenže při výkopech jejích základů vyšlo najevo, že podloží pozemku je složeno – jak píše Petr Maděra – ze „sutě, naplavené zeminy, jílu a říčního písku“, a že pevný skalní podklad se nachází teprve v hloubce 7,5 či 8 metrů, což znamenalo zvýšení nákladů. Stavba nové budovy ústavu čp. 131/3 by se samozřejmě neobešla bez mnoha mecenášů jako Karel hrabě Chotek, hrabata Harrach, Clam-Gallas či Lobkovic, kníže Metternich ap. Poté, co byl roku 1884 zbořen dolní dům dřevních písařů, se začalo budovat ještě severní křídlo.

Podle Ruthovy kroniky byl do této „budovy vstup pro veřejnost na den sv. Jana Nepomuckého, kdy tu se prodávají lacino vkusné a trvanlivé výrobky slepcův, jako košíky, rohožky, kartáče ap.“

Bohužel také Pavel Alois Klar měl zdravotní problémy. Roku 1852 mu dokonce ochrnuly nohy, takže byl odkázán na invalidní vozík, onemocněl tuberkulózou a musel odejít v pouhých pětačtyřiceti letech do výslužby. Roku 1860 se jeho zdravotní stav ještě zhoršil, dokonce oslepl, a 5. listopadu téhož roku zemřel.

Rudolf Maria Klar splnil přání dědečka

Protože Alois Klar chtěl, aby bylazajištěna péče o nevidomé od útlého dětství až do konce života, založil tento vnuk (*1845–†1898) 22. února 1897 mateřskou školu a opatrovnu pro nevidomé děti, zasadil se v Čechách o jejich povinnou školní docházku, a později i o zaopatřovací ústav pro staré slepce. Velkých úspěchů dosáhl i v oblasti pracovní náplně. Nejprve se ,,chovanci ústavu zaměstnávali jen pletením, předením, výrobou tkanic, domácími pracemi, hudbou a zpěvem“ a později bylo díky finančnímu daru zřízeno i košíkářství, vyplétání židlí, výroba kartáčů ap. Za své zásluhy byl Rudolf Maria v roce 1891 povýšen do rytířského stavu.

Zařízení pro nevidomé se dále rozšiřovala, ale to již rodina Klarů neovlivňovala. Budova na Klárově sloužila slepcům až do poloviny 20. století, kdy ji převzal Plánovací úřad a další instituce a od roku 1993 zde sídlí Česká geologická služba.