Byla jednou z největších firem tohoto oboru, za téměř osmdesátileté existence zanechala odvedenou práci od Chebu až po Užhorod, a s jejími stavbami se setkáváme samozřejmě i v Praze. Většinou však o tom nemáme tušení, a proto se dnes podíváme na její vznik a činnost, a příště si představíme alespoň některé stavby, které nám tu zanechala.

Začal s výučním listem zedníka

Václav Nekvasil st. (*1840—† 1906) přišel na svět na statku ve Kbelích (které byly až do roku 1968 pražským předměstím), a na vyšší německé reálce v Mikulandské ulici v něm probudil národní uvědomění Jan Neruda, který v roce 1858 na této škole působil jako suplent. Po maturitě přešel na Královský český polytechnický ústav zemský, který ukončil roku 1862 s vyznamenáním. Dne 1. května 1864 získal vysvědčení řemeslu zednickému, pracoval u jedné karlínské firmy, ale v červnu 1867 požádal o povolení k provozování živnosti zednické, které obdržel podle Rudolfa Píši 22. července téhož roku.

Zámožný soukromník se vypracoval na pana stavitele

O dva dny později mu rodiče darovali smluvně pozemek ve Kbelích, na němž vedl továrnu na asfaltovou lepenku, kterou od něj odkupovaly stavební firmy. Roku 1868 se oženil s Alžbětou neboli Betynkou Pšeničkovou, která do manželství přinesla opravdu výjimečné věno. Václav Nekvasil si proto mohl zakoupit tehdy laciné – až do roku 1922 předměstské – kbelské pozemky, kde postavil dům čp. 244, v němž měl byt a sídlo své firmy.

Pustil se nejprve do staveb cukrovarů v různých místech Čech (Kralupech, Rožďalovicích, Berouně ap.), neboť cukr byl tehdy velmi žádanou a výnosnou komoditou. A v roce 1873 získal větší rozsah oprávnění při realizaci staveb, neboli se stal klasickým stavitelem.

Rozvoj firmy načas pozastavil krach na vídeňské burze, a následkem toho ho čekala finanční ztráta, takže stavěl především v Bavorsku.

Stihl první stavby i funkce

Poté, co se situace uklidnila, postavil Václav Nekvasil roku 1885 v Karlíně radnici a v letech 1885—1889 areál c. k. mužské trestnice na tehdy rovněž předměstské Pankráci, za což obdržel od císaře Františka Josefa I. rytířský řád a později byl jmenován císařským radou. Je také „otcem“ silnice pod Letenskou strání. V roce 1890 se stal spolu s karlínským podnikatelem Františkem Křižíkem iniciátorem slavné Zemské jubilejní výstavy konané na výstavišti u Stromovky od 15. května do 18. října 1891 (viz I. díl knihy Pražská okénka, kap. 32). Byl členem výstavního výboru a měl tu i svoji expozici.

Pan stavitel se stal také poslancem Zemského sněmu království Českého, a jelikož měl rozlehlé pozemky na Královských Vinohradech, byl zvolen do tamního zastupitelstva. Později byl členem karlínského zastupitelstva, ovšem funkci starosty odmítl a zůstal „pouze“ náměstkem.

Pražská pracoviště firmy Nekvasil

Abychom si mohli učinit představu, jak intenzivně firma pracovala, připomeneme si alespoň některé stavby dnešní metropole. Od roku 1891 přibývaly významné stavby: budova Českoslovanské obchodní akademie v Resslově ulici čp. 1780/8 a jezdecká kasárna na Invalidovně, v letech 1892—1895 podle projektu F. Křižíka elektrárna oficiálně zvaná Elektrická ústřední stanice v Karlíně v Pernerově čp. 387 (v provozu byla do roku 1934), policejní kasárna v Bartolomějské ulici, Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici čp. 614/22, Měšťanský pivovar na Královských Vinohradech, První pražský měšťanský pivovar v Holešovicích, roku 1898 kadetní škola na Hradčanech (dnešní budova ministerstva obrany v hradčanské Tychonově ulici čp. 221/1) a roku 1899 Branický pivovar. Počátkem 20. století pracovali Nekvasilové na dvaadvaceti stavbách areálu Zemského ústavu pro choromyslné v Bohnicích.

Nastupuje nová generace

Roku 1900 jmenoval Václav Nekvasil st. při svých šedesátinách svým nástupcem nejstaršího syna Otakara (*1869—†1933), který po absolutoriu dn. ČVUT – oboru architektury a pozemního stavitelství nastoupil do otcovy firmy. Seznámil se s jejím chodem a brzy se z něj stal samostatně pracující zaměstnanec.

Ing. arch. Otakar Nekvasil se díky přátelským stykům své rodiny s rodinou JUDr. Tomáše Černého, v letech 1882—1885 pražského starosty, oženil. Seznámil se totiž s příbuznou starosty – rodinou Šámalovou, jejíž dceru Libuši si vzal 7. října 1899.

Poté, co otec 6. března 1906 zemřel, Otakar nastoupil na jeho místo a pokračoval v aktivním tempu firmy. Například v letech 1909—1911 postavil Branické ledárny, od roku 1911 kooperoval na sanatoriu v Podolí, a v letech 1911—1912 díky němu vyrůstal palác pojišťovny Koruna na dolním rohu Václavského náměstí a ulice Na Příkopě čp. 846/1. V letech 1913 až 1914 Nekvasilovci vybudovali palác Všeobecného penzijního ústavu na Rašínově nábřeží čp. 390/42.

První světová válka a poválečný boom

Otakar Nekvasil ukrýval za války významné dokumenty a majetek členů Maffie (orgánu domácího protirakouského odboje vzniklého roku 1914, jenž připravoval vznik poválečného samostatného Československa), kteří uprchli do zahraničí. Firmě přibyly stavby určené pro armádu, a nový majitel dokázal dostat z fronty mnoho mladých mužů, které u sebe zaměstnal. Po ukončení války přibývaly díky Nekvasilům civilní budovy, z nichž si některé blíže připomeneme za týden v dalším Pražském okénku.

Například v Karlíně, Holešovicích, na Ořechovce, v Podskalí, na Hřebenkách či v Břevnově vyrůstaly nové činžovní domy, rodinné domky a školy, roku 1921 palác Legionářské banky Na Poříčí čp. 1046/24, tiskárna pro Národní banku (dnes Státní tiskárna cenin) v Růžové ulici čp. 943/6, v letech 1925—1928 Městská knihovna na Mariánském náměstí čp. 98/1 a palác YMCA v ulici Na Poříčí čp. 1041/12, roku 1929 palác firmy Škoda na Jugmannově náměstí čp. 35/29, v letech 1929—1931 Podolská vodárna a v letech 1929 až 1934 přestavba a rekonstrukce Černínského paláce a továrna na letadla v Letňanech.

Významnou zakázkou byla adaptace Pražského hradu podle návrhů Josifa Plečnika a Jedličkův ústavu ve vyšehradské ulici V Pevnosti čp. 13/4.

Zeť a nezbytná přeměna na akciovou společnost

Dne 24. dubna 1920 se oženil s Libuší Nekvasilovou JUDr. Josef Stanislav Weger (*1890—†1975), který o tři roky později na jaře přivítal na svět synka Petra a v létě vstoupil do Nekvasilovy firmy. Po delších úvahách požádali Otakar a jeho zeť o založení akciové společnosti a přizvali ještě třetího zakladatele a. s. – vedoucího architekta Ing. Františka Troníčka 1876—†?). Založení akciové společnosti se odehrálo po dvou letech v srpnu 1933, ale Otakar Nekvasil zemřel v prosinci téhož roku. Ve správní radě usedl jeho syn Ing. Václav Nekvasil ml. (*1904—†1980).

Firma měla i projekční kancelář, v níž mj. pracoval Josef Gočár (Legiobanka) či Bohumír Kozák (Ústřední zaopatřovací ústav hl. m. Prahy.

Blížil se konec

Roku 1933 zemřel Otakar Nekvasil, ale firma stavěla dále, ovšem Mnichovská dohoda ji připravila o mnoho zakázek. Majitelé i vedení odmítli arizaci, a firma přežila okupaci jen díky pomoci některých úředníků a podpory Plzeňské banky. Po roce pracovala firma na stavbách sloužících k obnově válkou poničených státních budov, nemocnic, letišť a elektráren, ale k 1. lednu 1948 byla znárodněna.