Pávi pocházející z Indie jsou všežravci a pochutnají si nejen na semenech, rostlinách či hmyzu, ale i na obojživelnících a plazech. Chováni bývali již před tisíci let ve voliérách, parcích či na zahradách, dožívali (a dožívají) se až patnácti let a mohou nahrazovat barometr: před blížícím se deštěm se ukrývají. Jsou schopni uletět bez přestávky až sto metrů, a navíc svým pronikavým, do dálky se šířícím křikem dávají najevo, že jejich prostor byl narušen – neboli hlídají.

Krása i protivný skřek

U nás se tito opeřenci chovali především na hradech a v 18. století se z nich stávali domácí mazlíčci zejména na Malé Straně. Každý nejvíce potěšil svého páníčka ve chvílích, kdy rozložil – jak píše A. Novotný – „široký vějíř ocasu a potřásal jím podpěrnými brky, až se ve světle zacházejícího slunce třpytil pablesky mnohých drahokamů“.

Krásu pávům nikdo neupíral, ale mnoho Malostraňáků těžce neslo, že opeřenci navečer vylétali na věže nebo na hřebeny domů, odkud se jejich hlas „připomínající břeskný zvuk polnice“ rozléhal do daleka.

Stížnost na sebe nenechala dlouho čekat

Jejich nespokojenost se promítla do stížnosti sepsané 2. června 1740 Janem Jindřichem Krätschmerem, který argumentoval tím, že řízný hlas ptáků škodí „malým dětem, starým lidem, šestinedělkám, nemocným a studentům. (…) Zpěv pochybné melodičnosti nedá lidem spáti“. Netřeba prý chov pávů zakázat, ale povinné by mělo být alespoň zastřihování jejich křídel.

Místodržící sice s reakcí otálel, ale 12. září tr. držel královský hejtman v ruce malostranskou listinu, vyhovující Krätschmerově „zastřihovacímu“ požadavku.

Na hostinách sloužil páv jako okrasa, ale lahůdkou se nestal

Paví maso se objevovalo již na hostinách starých Římanů a paví jazýčky nebo mozečky byly považovány za neobvyklou delikatesu. Ptáci byli také rožněni. Poté, co jim kuchaři odřízli nožky, byli opatrně staženi z kůže a jejich vnitřnosti byly prosypány aromatickým kořením. Během rožnění musela být hlavička s peřím a chocholem obalena plátnem a neustále kropena vodou.

Upečený páv se umístil na mísu poté, co byl usazen na nožky a překryt staženou kůží i s pery a ocasem rozloženým do vějíře. Někdy dostával do zobáku kousek vlny smočené v kafru, která se při nesení na stůl zapálila. Šlo však spíše o ozdobu svátečního stolu, neboť paví maso je tuhé a bez chuti.