Příslušníci tohoto pohromami stíhaného národa žili samozřejmě i ve středověké Praze. Jejich příchod údajně věštila kněžna Libuše, podle níž „za jejího vnuka přijde do Čech cizí národ, a když bude vlídně přijat, přinese zemi štěstí“. Věštbu však netřeba brát vážně, protože ataky vůči Židům se konaly i v mnoha dalších zemích – byť křesťanství je odnoží judaismu.

Od Židovského města po Josefov

První Židé se tu údajně usadili roku 860 nejprve v předměstské osadě Újezd, kterou ve 14. století připojil k Malé Straně Karel IV., a postupně se usazovali v okolí dn. Dušní ulice, Voršilské, V Jirchářích, Opatovické, pod Vyšehradem ap. Jejich nejvýznamnější lokalitou se stalo Židovské město, o němž se zachovala první zmínka z roku 1096. Vzniklo na tehdy strategickém místě, jímž vedla (až do 12. století, kdy byl postaven první kamenný Juditin most) obchodní stezka k brodu v místě dn. Mánesova mostu.

Ghettem se toto město začalo nazývat teprve od 16. století a roku 1848 bylo zrušeno. Změnilo se na chudinskou čtvrť, z níž se mohli zámožní Židé stěhovat do ostatních lokalit metropole, a do bývalého ghetta naopak mohli přicházet chudí nežidovští obyvatelé ostatních částí Prahy. Roku 1850 se ghetto připojilo k Praze a dostalo název Josefov na počest Josefa II. (syna Marie Terezie), který židovské obyvatelstvo zrovnoprávnil s ostatními.

Svérázné pražské židovské hřbitovy

Nejstarší bezpečně doložený pražský židovský hřbitov vznikl na tzv. Židovské zahradě kolem roku 1270 za Přemysla II. Otakara, který byl využíván do roku 1478 a nacházel se na tehdejším pražském předměstí, v místech dn. Vladislavovy a Spálené ulice. Na přelomu 14. a 15. století ho nahradil dnešní Starý židovský hřbitov, na němž nejstarší dochovaný náhrobek pocházel z roku 1439 a náležel učenci a básníkovi Avigdoru Karovi (†23. dubna 1439). Hřbitov se rozkládá dodnes východně od dn. náměstí Jana Palacha a bývá řazen k nejstarším pohřebištím světa. Dočkal se několika rozšíření a byl v provozu od roku 1439 do roku 1787, kdy Josef II. zakázal z hygienických důvodů pohřbívání v husté městské zástavbě. Poslední pohřeb se zde konal 17. května 1787, a po tomto datu se pohřbívalo do roku 1860 již pouze na židovském hřbitově mezi dnešním Žižkovem a Vinohrady, založeném roku 1680 v době moru. (Jeho zbytky leží pod žižkovskou televizní věží.)

Od roku 1891 slouží k ukládání ostatků Židů pouze hřbitov, jenž je součástí areálu Olšanských hřbitovů.

Pro tato židovská místa posledního odpočinku je typické, že náhrobky bývají nakupené na poměrně malé ploše. Důvodem je fakt, že ostatky nebožtíků byly ukládány jeden nad druhým ve vzdálenosti „šesti dlaní“, takže počet náhrobních kamenů se po každém pohřbu zvyšoval.

Nenávist vyvolávalo především vynucené bohatnutí

Postupně se Židé stávali oběťmi diskriminace ze strany českých králů, a nesměli vykonávat jiná povolání než obchodování, půjčování peněz a „provádění různých finančních převodů“, takže tento obor se nadlouho stal nuceným židovským monopolem. Důvodem bylo rozhodnutí, že církev i šlechta označili tato povolání „pro křesťany za nedůstojné.“ Dokonce i Jan Hus – a po něm husité – „pokládal lichvu za těžší než smrtelný hřích a Husův přítel Jakoubek ze Stříbra navrhoval Židy převychovat tělesnou prací.“ Přitom jen málokdo si uvědomil, že tito lidé pouze vykonávali povolené profese, a nenáviděni a pronásledováni byli jen za to, že při jejich výkonu bohatli. Naproti tomu paradoxně odsuzováni nebyli ti, kteří tyto židovské služby využívali.

Zaskočená královna Žofie

Tuto svoji druhou manželku si vzal Václava IV. 2. května 1389 v Chebu, kde se v tu dobu účastnil jednání říšského sněmu. Ona se proto po svatbě vydala jen s doprovodem do Prahy, na kterou se velmi těšila.

Jenže poté, co projela městskou bránou, ji zaskočil silný a nepříjemný zápach, který se linul ze Židovského Města. Tam se totiž 18. dubna 1389 odehrál největší pogrom v Českém království. V 80. letech 14. století se totiž v Evropě zdvihla nová vlna odporu proti Židům, která se nevyhnula ani Čechám. Pražané na to zareagovali protižidovskými náladami (podporovanými katolickými kazateli), které se až do té doby projevovaly v méně hrůzných podobách než v ostatních zemích. V tomto případě však agresivitu pražských křesťanů zvýšil fakt, že pražský pogrom vypukl o Velikonocích.

Konflikt začal kvůli zdánlivě banální příhodě. Jakýsi kněz pospíchal v onen dubnový den připadající na Zelený čtvrtek Židovským městem se svátostí k umírajícímu. Cestou se dostal do sporu s procházejícími se Židy, z nichž některý z nich údajně shodil na zem neboli znesvětil  kříž nesený knězem. Zpráva o tom se bleskurychle rozšířila, a do Židovského města se seběhli Pražané s motykami, vidlemi, sekerami, noži a holemi.

Městští drábové odvedli řadu Židů do vězení a celá událost mohla skončit přísným potrestáním několika jedinců. Jenže rozzuřený křesťanský dav se s tímto zásahem nespokojil a vzal židovskou čtvrť útokem, při kterém byly židovské domy nejprve vyrabovány a pak zapáleny. Rozvášněný dav Židy upaloval, na ulicích je zabíjel a mstil se i na mrtvých, které vytahoval z hrobů a zohavoval. Násilné smrti neunikli ani ti, kteří hledali spásu ve Staronové synagoze. Krev na jejích zdech ještě po staletí vydávala svědectví o hrůzné masové vraždě.

Při tomto pogromu přišlo o život přes tři tisíce osob, jejichž zohavená těla pak byla hromadně spálena na ulici. Zachránili se jen ti, kteří se v tu dobu nacházeli mimo Prahu a vše přežila skupina „hezkých dětí“, které byly pokřtěny a adoptovány zámožnými křesťanskými rodinami. 

Ještě třetí den po tomto hrůzném incidentu byli vyzýváni chudí křesťané, najatí ke spalování mrtvol, aby Židy, které najdou živé ve skrýších, hodili do plamenů, což se podle dobových pramenů stalo. Zápach, který zaskočil královnu Žofii, byl enormně nepříjemný zejména proto, že hořely právě lidské ostatky.

Vzpomínky Karoliny Světlé

Podle Ruthovy kroniky k postavení Židů v české společnosti tato spisovatelka prohlásila:

„Kterak se Židy se nakládalo, k nim se mluvilo a s nimi se jednalo, o tom nemůže si nynější pokolení již učiniti pravého ponětí. Mnozí každému Židu tykali a cokoli jim z ruky vzali, to jim na očích zcela zjevně otřeli, jakoby se báli tím se pošpiniti. Málokdo zůstal na veřejné procházce seděti, přisedl-li k němu na lavici Žid, což ostatně jen výjimečně se stávalo; neodvažovaliť se Židé na procházkách svých mezi křesťany.“