Dlouho si lidé chodívali přát šťastný nový rok osobně, a obvykle než obešli všechny, jimž považovali za nutné či vhodné potřást rukou a vyslovit obvyklé přání, bývali řádně unaveni. A pokud šlo o jedince pracovně jaksepatří vytíženého, bylo toto obcházení přátel a známých dvojnásob nepříjemné.

První novoročenky v Praze sloužily reklamě

Patřila k nim i ta, kterou vydala v prosinci roku 1820 bankéřská firma specializující se na „penězoměnectví“, kterou vlastnil Karel Ballaben (*1743—†1804), německý podnikatel a bankéř italského původu žijící v Praze, jenž se stal jednou z významných postav průmyslové revoluce v Čechách. (Jeho vnučka Karolina se provdala za Františka Škroupa, spoluautora písně Kde domov můj.) Vlastnil původně dům ve staroměstské Dlouhé ulici čp. 735/25 U Krkavců, kde měla sídlo i jeho firma. (Dnes ho připomíná křižovatka Ballabenka, na jejímž místě si koncem 18. století postavil na svých libeňských pozemcích vilu se zahradou.) 

Novoročenka však upozorňovala na loterii, která se měla konat 22. prosince 1820 a bylo možno v ní „vyhrát jeden ze sedmi nabízených velkostatků a také půl milionu zlatek“. 

Gratulační biletky nečekaně nazdobené 

Propagace byla rovněž hlavním důvodem rozesílání gratulačních biletek pražského knihkupce A. E. Kronbergra, sídlícího v dnešní Karlově ulici v Danzerovském domě čp. 146. Knihkupcova firma spolupracovala s vynálezcem metody, jak zajistit, aby sušené květiny vypadaly stále jako čerstvé. Takto upravená kvítka se od konce roku 1823 lepila na zlaté či barevné lesklé novoročenky, nesoucí natištěné přání. Jelikož šlo o novinku, přišla jedna biletka na 1 zlatý.

Staroměstský umělecký závod Františka Zimmera překvapil zákazníky novoročními kartkami vyloženými pravými perlami či mechanickými lístky představujícími divadélko: zatáhlo-li se za kartonovou páčku, objevil se buď keř s hnízdem a ptáčky, nebo květinový koš, nad nímž vzlétl Amor mířící na adresátku lístku svým lukem. 

Pražané ovšem bývali většinou skromnější a šetrnější, a tak uvítali kartky, které se objevily koncem roku 1825: zdobily je našité třpytivé flitry a jedna přišla na pouhých 48 krejcarů. 

Čáru přes rozpočet učinili dva šlechtici

Výrobci novoročenek vydělávali slušné peníze, což se nelíbilo Karlu Anselmovi knížeti Thurn Taxisovi (*1792—†1844), který byl mj. předsedou spolku pro podporu domácích chudých. Podobného názoru byl i nejvyšší purkrabí Českého království Karel hrabě Chotek (*1783—†1868). 

Vzpomněl si totiž, že v době, kdy pracoval jako tyrolský místodržitel, všiml si v Innsbrucku tzv. omluvenek, které se začaly používat i v dalších městech hornatého hrabství a nyní se v Praze postavil do čela akce „omluvenky šetří čas“. Jinak řečeno rozhodl se zbavit Pražany „protivné, tolikrát zpronaříkané zdvořilosti novoročních vizit a gratulací“, které podle něj jen adresáty obtěžovaly. 

Zároveň se dne 5. prosince roku 1827 Pražané dozvěděli, že jméno každého, kdo si zakoupí za 20 krejcarů omluvenky prodávané ve prospěch chudiny, bude zveřejněno v novinách a on bude „prost společenské konvence gratulací“. Prodej tohoto neobvyklého artiklu zahájilo 23. prosince zemské prezidium, městské hejtmanství, Staroměstská radnice (v přízemní kanceláři vlevo vedle vchodu) a několik firem i soukromníků. 

Město nápad v zájmu chudých uvítalo

První omluvenku zhotovil autor veduty Břevnovského kláštera, rytec Jan Berka (*kolem roku 1760—†1838), který „zpodobnil personifikaci dobročinnosti přijímající od génia zlatého srdce nevysychající tok příspěvků“. Čistý výtěžek prodeje této kartky činil v Praze asi 2 500 zlatých a v celých Čechách téměř deset tisíc zl. A když se do zhotovování omluvenek zapojili známí umělci, příjmy ve prospěch chudých ještě vzrostly. Pro představu si připomeneme omluvnou novoročenku, určenou pro 1. ledna 1830, na níž byla vyobrazena scénka, na níž je nemocný otec, obklopený rodinou, obdarováván přáteli. Následovaly i scénky z české historie; na jedné se kníže Oldřich setkal se svatým Prokopem, na další se Jan Nepomucký modlil ve staroboleslavském kostele ap. 

Nakonec však byly kvůli nižší prodejní cenně ilustrace nahrazovány pouhým textem

Na závěr si představíme méně známý novoroční zvyk 

Ilustrace zachycuje předmět, který je podle odborníků čímsi mezi bicím a strunným hudebním nástrojem, a tvoří ho obvykle hliněný džbán, hrnec či soudek a blána se svazkem žíní. 

Zhotovoval se tak, že se hrdlo nádoby překrylo holou kůží s malým otvorem uprostřed, jímž se protáhly zmíněné žíně. Ladil se tak, že se upravovala délka žíní nebo se pevněji natahovala kůže. Než začal hudebník hrát, musel mít ruce mokré od vody, octa či slin. Hrálo se na něj střídavě oběma rukama, jimiž se přejížděly žíně, ale nedala se z něj vyloudit písnička. Šlo vyloženě o doprovodný nástroj, a mladíci za jeho doprovodu zpívali například písničku začínající slovy: „Fanfr, fanfr, fanfrnoch, nastává nám nový rok.“