Knížata coby „nižší“ čeští panovníci byla pouze usazována na „stolec kamenný před palácem“. Ten stával na dn. III. nádvoří Pražského hradu, ale není známo, jak vypadal. Kníže, který byl při tomto obřadu oblečen „v šat prostý“ a možná míval na nohou lýkové střevíce, předákům přislíbil, že bude zachovávat staré řády předků a ti mu přísahali věrnost.

Jejich historie začala u nás před 937 lety

První korunovaci (kterou západní Evropa převzala již v 9. století od Byzance) podstoupil český král Vratislav I. roku 1085, a o 73 let později, roku 1158, zažil tento slavnostní obřad král Vladislav I. Dědičný titul českého krále začal být udělován teprve od roku 1198, a to díky Přemyslu I. Otakarovi. 

Z počátku bývali panovníci korunováni některou korunou přemyslovskou. Ty se však nezachovaly – s výjimkou některých pohřebních insignií – a proto je dokonale známa pouze Svatováclavská koruna, kterou dal zhotovit Karel IV. pro svoji korunovaci odehrávající se v sakristii baziliky sv. Víta na Pražském hradě 2. září 1347. Vypracována byla zčásti podle koruny přemyslovské a francouzské, a zasvěcena je svatému Václavovi. 

Pro Svatováclavskou korunu platila přísná pravidla 

Určil je Karel IV., a podle nich si ji panovník mohl zapůjčit od svatovítské kapituly výhradně pouze na korunovační den a zpět ji musel vrátit „do slunka západu“. Podle historiků se právě díky tomu podařilo tuto korunu zachovat až do dnešních dní. (V zemích, kde bývala tato insignie soukromým majetkem krále, mohla být na jeho pokyn různě upravena a dokonce roztavena.)

Tato česká koruna byla nepřetržitě používána 489 let – až do roku 1836, kdy se nechal korunovat jako poslední Habsburk Ferdinand V. Jeho dva nástupci – František Josef I. (1848—1916) a Karel I.(1916—1918) – se českým králem korunovat nedali. 

Dva svatostánky Pražského hradu, mše a konsekratoři

Nejprve se tyto slavnosti konaly v bazilice sv. Víta, která nahradila starší hradní rotundu a byla předchůdkyní dnešní katedrály. K té již byl sice v listopadu roku 1344 položen základní kámen, ale protože se budovala od východu, mohla se v bazilice (stojící na místě budoucí západní části katedrály) odehrát 2. září 1347 bez problémů korunovace Karla a Blanky z Valois. 

První korunovaci ve vysvěcené části východního traktu katedrály podstoupil (ovšem ve zkrácené formě) po prohrané bitvě na Vítkově roku 1420 Zikmund Lucemburský. S korunovacemi byla spojena mše. Díky tomu se slavnostně oděný panovník měl stávat nejen nad jiné urozeným, ale navíc získával moc udělenou od Boha. 

Konsekratorem, tedy osobou oprávněnou pomazat a korunovat českého krále, býval od roku 1228 mohučský arcibiskup, neboť Čechy spadaly pod pravomoc tamního arcibiskupství. Teprve když bylo roku 1344 pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství, vykonával tuto funkci pražský arcibiskup, z nichž se prvním stal Karlův přítel Arnošt z Pardubic. 

Čeští králové korunovaci k panování nepotřebovali

V Království českém nemuseli králové tuto slavnost absolvovat, protože pro výkon královské vlády nebyla (na rozdíl např. od Uher) nezbytná. Přesto ji velká většina českých králů ochotně podstoupila. Korunovat se nedalo pouze sedm českých panovníků: Václav III.(1305–1306), Jindřich Korutanský (1306, 1307–1310), Rudolf Habsburský (1306–1307), Josef I. (1705–1711), Josef II. (1780–1790), a dva poslední výše zmínění habsburští čeští králové. 

Naopak nikdy skutečně nevládl Ferdinand IV., který sice byl korunován ještě za vlády otce, ale před nástupem na trůn zemřel. 

Korunovační řády

Tyto řády měly stanovit průběh těchto slavnostních obřadů, které se obvykle konaly v neděli či o velkých svátcích – na Boží hod, o Letnicích apod. Za Přemyslovců se užíval zdomácnělý korunovační řád německý, obsahující i některé prvky z francouzského řádu plus prvky výhradně české. 

V době Lucemburků už byl tento „namíchaný“ řád zřejmě zastaralý, a proto Karel IV. vypracoval nový. Vznikl někdy po roce 1344, byl napsán na pergamen (trvanlivější než papír) v latině a přeložen do češtiny, jeho součástí se staly drobné dodatky, používán byl do roku 1836, byť platil až do roku 1918. Jeho jedinečným typicky českým prvkem byla pasáž, podle níž měl panovníka v předvečer korunovačního dne doprovodit pražský arcibiskup spolu s knížaty a šlechtici na Vyšehrad, a po modlitbách se měli všichni vrátit na Pražský hrad na nešpory (podvečerní či večerní mše). Po nich byl hlavní aktér odveden do ložnice. 

Ovšem nutno dodat, že cestu na Vyšehrad a zpět do hradčanského sídla absolvoval Karel IV. jako první a zároveň jediný. Jeho synek – budoucí Václav IV. – byl korunován ve svých pouhých dvou letech, a toto uplakané batole žádný průvod samozřejmě neabsolvovalo. Navíc když Václav IV. usedl v dospělosti na český trůn, dal postavit na území Starého Města pražského (u dnešní Prašné brány) nové panovnické sídlo – tzv. Králův dvůr (jehož připomíná Králodvorská ulice). Kvůli tomu začínaly korunovační průvody na Pražský hrad v Celetné ulici.

Habsburské bochníky, jazyky korunovací a dalmatika 

Podle historiků se tato málo známá „bochníková“ rarita poprvé objevila v upraveném korunovačním řádu roku 1527 při korunovaci Ferdinanda I. (1526—1564), který obětoval pozlacený bochník a dukáty. Tento prvek je zmíněn i v líčení korunovace, kterou v roce 1836 podstoupil Ferdinand V. (1835—1848). Ona pasáž zní: „Pak byly na oltář položeny korunovační insignie a zároveň s nimi pozlacené a postříbřené bochníky chleba a stejně nazdobené soudky vína.“

Jazyk korunovací se v průběhu let měnil. Nad původní staroslověnštinou postupně vítězila němčina, ale později byly zařazovány stále delší české pasáže (přeložené z němčiny), a jelikož šlo o církevní akt, stala se dalším korunovačním jazykem latina. 

Na závěr dodám, že průběh korunovací králů zahrnoval pomazání na rukou, resp. prstech, na hlavě (zřejmě na čele), zádech a na hrudi, býval oblečen do dalmatiky a korunovačního pláště, obdržel požehnaný meč, „s nímž obdržel celé království“, a prsten, „aby zůstával bez hříchu pod ochranou Nejvyššího“. 

Po korunovaci pronesl slib tohoto znění: budu „lid mě svěřený obstarávat a zachovávat a zachovávat zákon, spravedlnost a pokoj.“

Podle historiků se však v dalších letech a staletí průběh korunovací českých králů měnil.