Tento levicový novinář, spisovatel, cestovatel, milovník trampingu a malíř – vlastním jménem Antonín Eduard Včelička (*1901—†1966) – přišel na svět v pražském ghettu a prožil život, který rozhodně nebyl nudný. Dnešní kapitola je toho důkazem.

Vyděšená sousedka, hlásící, že na Perštýně jsou „nečistý blázniviny“

Tehdy Včeličkovi bydleli v Husově čp. 229/19 U Zlatého tygra, v tmavém bytě u zdejší hospody, který připomínal velkou a rozlehlou síň, jejíž zadní „hluboký prostor se i za dne podobal jeskyni“. A právě zde ho v roce 1905 vyrušila při večeři s bratrem Jaroslavem sousedka, která křičela na maminku: „Na Pernštejně je poprask! Hlava na hlavě! Milá Mařko, věřej mi to nebo ne, ale na Perštejně ukazujou živý vobrazy“.

Maminka Marie se polekala, že se sousedce pomátlo něco v hlavě, ale ta v informování pokračovala: „Viděla jsem to na tyhlety svý poctivý vlastní voči! Zrovna jako se dívají na podobizny svých strejců a tetiček v rodinným albu, jenomže ty živý vobrazy jsou vo mnoho větší a strejcové a tetičky se na nich smějou a dýchají a kráčejí po vlastních nohách a vůbec jako by si dovopravdy žili.“ Přidala i informaci, že jde vlastně o fotografie, které jsou ale velké „jako čtyři vokna dohromady. Najednou to vodněkud přiletí a pověsí se to rovnou na zeď a visí to tam bez skoby a jaksi samo vod sebe a celý se to pro nic za nic třese. A nikdo neví, jak se to tam přilepilo.“

Včelička, jemuž nebyly ještě ani čtyři roky, vyskočil od večeře, a šel se zblízka podívat na vystrašenou sousedku, která vypadala jako ten, „jenž potkal anděla, ďábla a smrt“.

Maminka „jektajíc poněkud čelistmi“ běžela se syny na Perštýn

Na místě se shromáždilo mnoho lidí, byli rozčilení, trnuli hrůzou či se snad kvůli strachu „zmítali smíchy“. Promítalo se z malého okénka druhého patra bývalého jezuitského konviktu v Konviktské čp. 291/24. Diváci to poznali podle toho, že z onoho okénka „tryskal tenký kužel kouřícího se světla, neslyšný, plný slunečního prachu a příšerný jako bílá paní“. A díky němu na „protější zeď žlutého secesního činžáku posadil se pán v cylindru, obrovský jako Krakonoš. Celý se třásl a celý zplacatěl. Usmál se a smekl klobouk! Pohyboval se!!“

Géza prý v tu chvíli zakvílel a přitiskl pěstičky ke spánkům, přítomní muži se vzájemně plácali po ramenou, a ženy byly vylekané. „Jako by tu měla sjezd všechna strašidla světa“.

Nejlepší byl malý zloděj v čepici

Géza Včelička ještě popsal další promítané scény. V jedné „ohromný pán šplhal chvíli po hladké zdi domu. Měl frak, cylindr, hůlku a černý knír“ a najednou odkudsi spadla kráska s velkým drdolem, usadila se vedle něj. Pán si nasadil monokl, smekl, hluboce se uklonil a políbil jí ruku. A mužští diváci se ihned za pitvorného poskakování snažili políbil ruku pištícím a v obličeji rudnoucím divačkám.

Po krátké přestávce „znovu skočil na zeď černobílý paprsek“. Kluk v čepici ukradl „spícímu dědečkovi z kapsy doutník“, zapálil ho a labužnicky začal pokuřovat, jenže „pojednou jej odhodí a zkřiví tvář. Popadne se za břicho a znázorňuje dávení“. A diváci slzeli smíchy, „prohýbají se v bocích a metají do výše svými klobouky“, a jeden druhého se ptají, jak je tohle všechno možné. Kdosi sice vykřikl: „Jmenuje se to biskop, a přišlo to sem k nám až z Ameriky“. Ale když obecenstvo po něm žádalo další detaily, neuměl jim odpovědět. A tak lidé odcházeli domů, a v hlavě jim pořád hučela otázka, „jak se to dělá, a z čeho se to skládá, a jak že to může, mrška prohnaná, obdržet podobu živých lidí.“

Paní Včeličková šla se synky domů „tiše a zrudle jako náměsíčná, s hlavou trochu k levému rameni a oči vlekouc po dlažbě“. Starší Jaroslav se prý smál, ale malý Géza plakal.

Setkání se živými obrazy v létě roku 1906

To si Včeličkovi vychutnali v košířské zahradní hospodě Na Klamovce, kde rodinku nejprve čekala hudba z gramofonu. V centru zahrady čněly „mezi stromy dvě tyče, na nichž se vlnilo napjaté bílé plátno“, a číšník jim šeptem prozradil, že ten lajntuch bude večer sloužit bioskopu. Géza tehdy již neplakal, a trpělivě čekal, až promítání začne.

Na plátně se objevil kouzelník s dlouhým bílým vousem a se špičatou čepicí, který se uklonil, čepici postavil na zem, opět ji zvedl a „Hle, pod ní narostla jiná!“ Tento „zázrak“ učinil šestkrát a diváci byli velmi spokojeni.

Bioskop už neděsil a filmová historie se dala v cval.

***

Na závěr přidám ještě prozaickou poznámku o tom, že podle Josefa Hrubeše byl mezi světovými válkami zřízen v konviktském sále pro veřejnost biograf Konvikt, který po roce 1945 nahradilo studio loutkového filmu Jiřího Trnky.