Poletovat vzduchem volně jako ptáci toužili naši předkové odjakživa, ale sny o tom, že k tomu budou stačit umělá křídla, se rozplynuly jako pára nad hrncem. Když se objevily první balony, lidé je vítali, i když se jim zpočátku při té podívané zřejmě tajil dech. Odvážlivci s těmito dosud nevídanými dopravními prostředky si poletovali samozřejmě i nad územím dnešní Prahy, a my se proto vrátíme o pár století zpět.
Balonový „pionýr“ létal na vodík
Pražané poprvé vzhlíželi k obloze kvůli této novince již 31. října roku 1790, tedy před 233 lety. První start s lidskou posádkou předvedl ve Stromovce sedmatřicetiletý francouzský vzduchoplavec Jean-Pierre Blanchard (*1753—†1809) v gondole, kterou s ním sdílel Jáchym hrabě Šternberk a s níž přistál kdesi v Bubenči. Ve vzduchu setrvali jednu hodinu, dostali se do výšky asi 1 700 metrů a balon měli naplněný vodíkem. Tento plyn se podle historika a kurátora letecké sbírky Národního technického muzea Michala Plavce (*1973) vyráběl přímo na místě vzletu „sypáním železných pilin do sudů s kyselinou sírovou“.
Podruhé vzbudil pozornost obyvatel Prahy 11. září 1791, když vzlétl na počest korunovace Leopolda II. Habsbursko-Lotrinského českým králem (1790—1792).
Změna náplně a přivázaná atrakce
Od 30. let 19. století se začaly balony plnit v prvních plynárnách svítiplynem. V červenci 1851 se díky tomuto plynu Angličan Henry Tracey Coxwell (*1819—†1900) několikrát vznesl nad místem, kde stála od roku 1847 karlínská plynárna (nad níž se po tříleté výstavbě usadil roku 1849 Negrelliho viadukt).
Obdobný balon byl připraven sloužit pochopitelně i k pobavení návštěvníků pražské Zemské jubilejní výstavy konané na výstavišti u Stromovky roku 1891. Zde vzduchoplavecký kapitán Maxmillián Wolf (*1854—?) připravil balon Kysibelka s maximálním objemem 2 400 m3 svítiplynu, který byl ovšem upoutaný lanem k zemi, neboli nenabízel volné poletování vzduchem. Posádku koše tvořil zřízenec a dva platící pasažéři, kteří díky tomu měli možnost prohlížet si asi po dobu deseti minut okolí výstaviště z výšky až tři sta metrů. Balon byl sešitý z jedné vrstvy kalika (středně pevného plátna), měl nepravidelný tvar, takže mu diváci říkali „hruška“ či „křížala“ a nesl reklamní nápis „Kysibelka“ a „Giesshüble“.
Zbytečné riskování
Návštěvníci výstavy byli nadšeni, ale začaly padat návrhy, aby provozovatel Kysibelky Max Wolff povolil i volné lety. Po menším váhání byl jeden takový let připraven na 16. června, ovšem posádku tvořili dva kormidelníci a jeden dobrovolník, poddůstojník rakousko-uherské armády, který o pár dní dříve okusil „let“ upoutaným balonem. Dva tisíce diváků se přišlo podívat, jak balon vystoupal do výšky téměř dva tisíce metrů a mířil na Letnou. Bohužel krátce po vzletu se tlakem svítiplynu porušilo kaliko, jehož trhlina se stále zvětšovala. Následkem toho Kysibelka začala prudce klesat ze dvou tisíc na pouhých osm set metrů nad zem a svévolně mířila nad Bubny. Podle wikipedie „zbytky potrhaného plátna se staly jakýmsi padákem“ a zbrzdily a přesměrovaly pád. Posádka doufala, že dopadne kamsi na pole, ale skončila v areálu tehdy známé Reissenzahnovy holešovické továrny.
Štěstí v neštěstí
Balon zahlédl naštěstí ředitel zmíněné továrny František Přikryl, a nařídil okamžité přerušení lití litiny ve výhni stojící na dvoře, a k tovární budově dal přistavit žebřík. Tato opatření zachránila posádce zdraví či dokonce životy. Zbytky potrhaného balonu i koš se třemi muži dopadly totiž na komín výhně, vzňaly se, ale jelikož bylo zastaveno lití, koš se nevzňal, takže muži ho stačili opustit; jeden z nich měl pouze poraněné prsty na rukou. Dělníci využili přistavený žebřík, a na střeše uhasili zbytky kalika. O této havárii připravil fotograf Rudolf Bruner-Dvořák (*1850—†1903) první fotografickou reportáž v české novinářské historii.
Příliš mírný rozsudek
Havárie se samozřejmě dostala k soudu, který kapitána Maxmiliána Wolffa odsoudil na osm dní „jednoduchého vězení a k náhradě nákladů soudního řízení“. Rozsudek byl zdůvodněn tím, že „vypustil (…) jubilejní volný balon, zrobený ze špatné látky, bez řádných ventilů, a bez průvodu zkušeného odborníka, se třemi osobami, ač mu dle jeho povolání musilo býti známo, že za takových okolností mohou pasažéři přijíti v nebezpečí o zdraví“. Odsouzenec si však tento rozsudek nevykonal, a ujel z Prahy.
Po havárii byli na pražské výstaviště pozváni k záchraně reputace balonů francouzští vzduchoplavci, kteří uskutečnili přes třicet letů a seskoky padákem z upoutaného balonu.
Letadla těžší než vzduch měla velké nároky
Potřebovala totiž dlouhou dráhu jak pro rozjezd při startu, tak pro přistání při doletu. První takovou dráhou na území dnešní Prahy se stalo chuchelské dostihové závodiště, odkud vzlétl jako první 28. prosince 1909 francouzský pilot Louis Gaubert a o rok později dva Němci. Přistál zde i Jan Kašpar (*1888—†1927) po svém dálkovém letu z Pardubic, který se uskutečnil 13. května 1911, a jeho bratranec Evžen Čihák (*1885—†1958). Ten zde ukončil svůj přelet z Mělníka 6. prosince téhož roku.
Druhá provizorní dráha se nacházela nedaleko tehdejší obce Prosek. K ní přilákal asi stopadesát tisíc Pražanů Jan Kašpar, který právě z ní vzlétl již 14. a 15. srpna 1910.
Na Letenské pláni předvedl tři ukázky vzdušné akrobacie na přelomu prosince 1913 a ledna 1914 francouzský letec Adolphe Pégoud (*1889—†1915). Do letišť však měly tyto dráhy ještě daleko; do začátku první světové války existovala skutečná letiště pouze v Pardubicích a v Plzni.
Podpořte jejich vznik libovolnou částkou.
