Je pravda, že český trůn nebyl tím, o čem snil čtrnáctiletý Jan, syn římského krále Jindřicha VII. Lucemburského. Češi se však potřebovali zbavit nezvaného a neoblíbeného Jindřicha Korutanského, a tak koncem června 1309 schválil zemský sněm vyslání delegace k Janovu otci, která žádala, aby se jeho syn stal manželem Elišky Přemyslovny a českým králem. Otci se příliš nelíbilo, že nevěsta je o čtyři roky starší než jeho syn, a tak nabízel jako ženicha svého třicetiletého bratra, jenže ten byl znám po celé Evropě jako sukničkář, takže ho Češi odmítli. Jan se dal nakonec přemluvit a přijal jak český trůn, tak českou nevěstu.
Novomanželé mířili k Praze oklikou
Jan a Eliška byli oddáni ve Špýru 31. srpna při světském (podle církve neplatném) sňatku, a 1. září roku 1310 při (platném) sňatku církevním, a o tři týdny později zamířili v doprovodu lucemburských ozbrojenců do Čech.
Jelikož na Pražském hradě tvrdošíjně seděl neoblíbený Jindřich Korutanský (manžel Anny Přemyslovny, Eliščiny starší sestry), snažil se Jan nejprve dobýt štědrý zdroj stříbra, z nějž žilo České království – Kutnou Horu. Neuspěl, takže učinil druhý pokus v Kolíně, který mu také odolal, a tak 23. listopadu přitáhl k městským hradbám Starého Města pražského.
Nezvonil zvon dnešního kostela
Lucemburk, jehož už tehdy přijala za krále česká šlechta, si byl vědom toho, že staroměstské hradby i brány jsou pevné. Proto byla zahájena tajná jednání se staroměstskými přívrženci Elišky o tom, jak nový král vstoupí do města bez mnohatýdenního obléhání.
Tehdy pomohl Berengar, kaplan novomanželky, který tehdy pobýval na Starém Městě. Vyšel z jeho brány s odůvodněním, že nese jakési listiny k podpisu, a místo toho se domlouval s obléhateli na tom, že útok bude zahájen 3. prosince 1310 po trojím zazvonění kostelního zvonu Panny Marie před Týnem. Nešlo ovšem o zvon dnešního kostela tohoto jména, neboť ten se budoval teprve od poloviny 14. století do prvních desetiletí 16. století ve stylu vrcholné gotiky. Signál k útoku vydal zvon předchůdce kostela – raně gotická stavba z přelomu 13. a 14. století, do jejíž věže byl zavěšen právě roku 1310.
Jan se k trůnu neprosekal mečem
Na tento signál otevřeli sympatizanti nových panovníků staroměstskou východní bránu sv. Františka. Ta se nacházela na konci ulice Řásnovka u dnešní Revoluční třídy, a název dostala podle kostela sv. Františka, který stál v areálu nedalekého Anežského kláštera.
Možná jste četli, že při Janově dobývání řinčely meče, jimiž se snažili prosekat bránu či brány zvenku Janovi lucemburští vojáci a zevnitř přívrženci nového krále a jeho manželky. Jenže brány se zavíraly zevnitř trámy, takže otevření se ujali staroměstští řezníci; museli „pouze“ „znehybnit“ ozbrojence, kteří bránu hlídali. Tato verze vstupu Lucemburků do metropole je logická a potvrzuje ji i kronika profesora Rutha, i když ta uvádí, že nový král možná využil bránu sv. Benedikta nacházející se nedaleko dn. obchodního domu Kotva. (Stála na konci dnešní Králodvorské ulice, původně Benediktské, nesoucí název podle dnes již neexistujícího kostela sv. Benedikta.) Janovi ozbrojenci, kteří dostali přísný zákaz rabovat, vjeli do staroměstských uliček a hlásali, že nový král „přináší mír a jen mír“, takže kromě několika drobných šarvátek proběhl vstup Jana a Elišky do města hladce. Jindřich Korutanský s manželkou Annou a s celou družinou opustil Pražský hrad brzy ráno 9. prosince 1310.
