Pokud i vy využíváte toho, že dnes již není nutno před vstupem do areálu Pražského hradu absolvovat zdlouhavou kontrolu, nabídnu vám pár informací, které se vám mohou hodit při nejbližší návštěvě sídla českých panovníků. Dnes si připomeneme rozdíl mezi staviteli katedrály a povíme si pár zajímavostí o hradní kašně i jejích sousedech, a o zářící výjimečné korouhvičce.

První stavební svatovítské katedrály to neměl snadné

Poté, co bylo 30. dubna 1344 povýšeno pražské biskupství na arcibiskupství, padlo rozhodnutí nahradit dosavadní svatovítskou baziliku katedrálou. Pro tuto dominantní stavbu bylo nutno najít zodpovědného a zkušeného stavitele. Toho prvního – Matyáše z Arrasu (*1290—†1352) – možná doporučil Janu Lucemburskému tehdejší papež, v jehož službách tento architekt a kameník pracoval. V Praze předložil několik variant svého projektu, ale neměl to snadné, protože v hradním areálu nenašel dostatečně rozlehlý prostor. Jak se dočteme v „Příběhu pražského hradu“, měl tehdy k dispozici „poměrně stísněný, nerovný, k jihu spadající terén, kde stála ohradní zeď královského paláce. Na severu byl ohraničený hradbou i další okolní zástavbou a na západě svatovítskou bazilikou“.

Když 21. listopadu 1344 Jan Lucemburský s kralevici Karlem a Janem Jindřichem a pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic pokládali základní kámen katedrály, museli sestoupit do vykopané jámy nacházející se mezi východním závěrem baziliky a západním průčelím svatojiřského kostela. Matyáš z Arrasu se – jak víme – s těmito nedostatky vyrovnal. Po jeho smrti stavba pokračovala jistý čas díky tomu, že katedrální huť mohla využívat jeho projekty.

Podobně na tom byl i jeho nástupce, který volil jiný stavební styl

Roku 1356 byl vybrán nový mistr této huti – asi třiadvacetiletý Petr Parléř (*1332/3—1399), německo-český architekt, stavitel, kameník, sochař a řezbář, nejvýznamnější představitel rodiny Parléřů. Ten musel zvládnout „nejkomplikovanější úkoly spojené s dostavbou chóru, opěrného systému, jižního průčelí a věže i projektu trojlodí se sochařskou a malířskou výzdobou“. Prosadil poněkud jiný styl, a zaměstnanci katedrální stavební huti, kteří pracovali pod Parléřovým vedením, pak „pražské zkušeností roznášeli po celé Evropě“.

Podle odborníků se ti dva lišili v tom, že Matyáš vycházel z jihofrancouzského projektu tamní katedrály, zatímco Petr Parléř se spíše orientoval na německou architekturu. Jeho otec Jindřich byl totiž polírem katedrály v Kolíně nad Rýnem.

Hradní kašna se třemi názvy

Stojí na II. nádvoří Pražského hradu, pochází z roku 1686, a říká se jí Leopolda, Kohlova či Lví. První název připomíná, že pochází z roku 1686, tedy z let vlády Leopolda I. Habsburského (1657—1705), což připomíná „L“ umístěné spolu s císařskou korunou na boku spodní nádrže. Název druhý – Kohlova – avizují písmena H. K., což jsou iniciály sochaře Hieronyma (Jeronýma) Kohla (*asi 1632—†1709), která vidíme na postavě Vulkána. (Kameníka Francesca Bartolomea della Torre, žijícího od roku 1633 na Starém Městě pražském, tu však nepřipomíná nic). Název Lví souvisí se třemi asi jeden metr vysokými lvy, kteří podpírají kouli zakončující vrchol kašny.

Její střední část podpírají postavy antických bohů Merkura s typickou čapkou a křidélky u nohou, Vulkána s kladivem a kovadlinou, Neptuna s delfínem a Herkula ve lví kůži. K výzdobě této části patří festony (dekorativní prvky představující zavěs z listů, květů, případně ovoce, propletený nebo zakončený stuhou), maskarony (zdobné motivy lidské, zvířecí či fantaskní tváře) a hlavy lvů. Horní a nejmenší nádrž nesou dvě postavy Tritona, napůl člověka a napůl ryby, syna boha moře Poseidona.

Na vrcholku kašny je umístěna zmíněná trojice asi metrových lvů s vrcholovou koulí. Kniha „Pražský hrad – podrobný průvodce“ – k tomu dodává: „v kamenné kouli na jejich hlavách byl původně zasazen z plechu vystřižený a malovaný rakouský dvouhlavý orel. Sňat byl patrně v období 1. republiky a uložen v depozitáři Pražského hradu.“ Voda vytéká z tlam lvů do horní mísy opatřené po obvodu pravidelně rozmístěnými vroubky a v provazcích stéká do střední mísy, odkud vytéká z tlam maskaronů a lvích hlav do spodní nádrže.

Kholova kašna byla největší z hradních nádrží, hrála významnou úlohu při požárech a obléhání a v minulosti do ní přiváděl vodu z Brusnice a z rybníka pod letohrádkem Hvězda jedlovými trubkami královský vodovod vybudovaný v letech 1550—1573. 

Krátkou zmínku věnujeme i jejím dvěma sousedům

Vedle kašny se nachází studna hluboká 14 m, vyhloubená zřejmě v 16. století, jíž kryje železná mříž ze 17. století. Roku 1986 byla na tomto nádvoří instalována ještě socha lva, do jejíhož podstavce narazilo vozidlo, takže spadla a rozbila se.

Od poloviny 18. století je součástí II. nádvoří kaple sv. Kříže, kterou vidíte za kašnou. Nahradila budovu dvorního stavebního úřadu z 16. století a kuchyni; byla přestavěna v letech 1850—1852, kdy dostala typicky mírně zaoblený konec.

Třímetrová pozlacená „třešinka“

Jde o větrnou korouhvičku v podobě pravého českého lva se dvěma oháňkami a s královskou korunou, která zdobí od 18. století vrcholek Jižní či Velké věže katedrály sv. Víta a která nemá větrnou růžici. Je totiž celá pevně spojena s nosnou tyčí a otáčí se v železné točně na kruzích a koulích (neboli na konstrukčně jednoduchém velkém kuličkovém ložisku uloženém v makovici věže). Zhotovena byla z měděného plechu, který však prý zřejmě nebyl zpočátku pozlacený jako dnes.

Třímetrový lev váží asi 140 kilogramů a stojí na zadních tlapách, zatímco předníma zdvihá dvojitý kříž (zvaný zřejmě „jetelový“), který slouží jako protizávaží. Z tohoto pragmatického důvodu je podle některých historiků kříž o trochu výše než lví hlava, ale dočítáme se i tvrzení, že jde o symbol nadřazenosti církve nad státem neboli světskou mocí. Na to kritici reagují otázkou, proč tedy není na nejvyšším místě hlavní věže významného sakrálního objektu místo lva pouze římskokatolický kříž? Myslím, že tento spor nemá řešení, a že jisté je pouze to, že v Čechách bývaly vztahy mezi státem a římskokatolickou církví vždy složité.