Toto hradiště, založené v 10. století, marně soutěžilo s hradištěm Pražský hrad, které bylo asi o sto let starší. S Vyšehradem se pojily legendy z doby bájných Přemyslovců a jeho historie byla plná zvratů.

Horymír na Šemíku odtud neskákal a Libuše neshazovala muže

Legenda o oddaném koníkovi byla zřejmě opsána z německé legendy o rytíři Wittichovi a jeho čtyřnohém kamarádovi Schemigovi. Navíc kůň by si skokem z vysoké skály způsobil těžká vnitřní zranění, jimž by po dopadu do vody podlehl, takže by rozhodně neuháněl k Neumětelům.

Co se Libuše týče, ta si na plošině skály nezřídila lázeň, ani odtud neshazovala muže do Vltavy. Plošina měla – jak uvidíme – ryze praktické využití. 

Hradiště Vyšehrad zažilo v minulosti pouze dvě slavná období.

První trvalo od 10. do 12. století

V letech 992—1012 tu stála církevní stavba neznámého zasvěcení a z 10. století je tu doložena mincovna. 

V dalším období zde sídlilo postupně sedm panovníků. Jako první se tu usadil roku 1070 kníže Vratislav II. (od roku 1085 první český král Vratislav I.), protože na Pražském hradě sídlil jeho bratr Jaromír, od roku 1068 pražský biskup, s nímž se nesnášel. Svůj nový domov přebudoval na honosné sídlo a podle kronik donesl pro základy baziliky sv. Petra a Pavla na vlastních zádech dvanáct košů naložených zeminou. 

Další knížata měla k bydlení na Vyšehradě své důvody, ovšem slavné dny tohoto panovnického „detašovaného pracoviště“ skončily roku 1140 nástupem knížete Vladislava II. (od roku 1158 českého krále Vladislava I.), který se usadil opět na Pražském hradě. 

Za druhé, ještě slavnější období vděčilo hradiště Karlu IV.

Jak známo, Otec vlasti považoval Vyšehrad za symbol slávy panovníků přemyslovského rodu, z nějž pocházela jeho matka Eliška, která zahájila velkolepou přestavbu kostela a která zde 28. září 1330 zemřela. 

Za Karla IV. tu vyrostl honosný panovnický palác (1), můstek (2) přes nějž se chodilo do kostela sv. Petra a Pavla (3), a na skále svažující se k řece byla od 14. století tzv. Libušina lázeň (4).

Z té sice zbyla zřícenina, ale v jejích obvodových zdech se našla řada otvorů, jimiž byly prostrčeny trámy, nesoucí zřejmě venkovní krytou pavlač. Ve spodní části je nad skalní rýhou široký oblouk, v němž bylo možná zařízení sloužící k vytahování vody či nákladů lodí. Údajná lázeň byla zároveň strážní věží, z níž strážci sledovali provoz na řece. 

Na frak dali Vyšehradu husité

Ti ho v září 1420 oblehli, aby vyhnali posádku dosazenou nenáviděným Zikmundem, který chtěl své vojáky z obležení osvobodit. Jenže husité je v listopadu téhož roku porazili v bitvě, a strhli severní hradby orientované k Novému Městu, aby se Vyšehrad nemohl stát oporou královské moci proti městu. Pak vyšehradský okrsek proměnili v trosky a údajně odnesli i zmíněné Karlem IV. uctívané lýkové střevíce. 

Na pobořeném Vyšehradě se začali roku 1452 usazovat řemeslníci, neboť z iniciativy Jiřího z Poděbrad vyhlásil purkrabí, že každý nový osídlenec dostane pozemek zdarma a nebude platit daně. Nová zástavba postupně splynula se zástavbou podhradí a vznikl celek zvaný Město hory Vyšehradu.

Nedostatek vody zachránil dnešní slávu Vyšehradu 

Po roce 1648 se museli civilisté vystěhovat, neboť až do roku 1866 se tu rozložila vojenská pevnost. Za její éry zde byl vztyčen 7. prosince 1776 na střeše vyšehradské zbrojnice, stojící v dn. Vyšehradských sadech, první pražský hromosvod Franklinova typu, tvořený železnou tyčí s pozlaceným hrotem. 

Po zrušení pevnosti hrozilo, že vrcholek bude zastavěn činžovními domy či ho „zaplaví“ kasárna, ale naštěstí tu byl nedostatek vody, a údajně léčivá voda z nedaleké studánky Jezerky by pro nové obyvatele nestačila. Neuskutečnil se ani plán vést přes Vyšehrad trať elektrické tramvaje. 

Pražský magistrát převzal Vyšehrad od vojenské správy roku 1911.