Bronzová socha Karla IV., kterou jsme si představili v 63. kapitole I. dílu Pražských okének, nebyla původně určena pro Křižovnické náměstí, kde stojí dodnes od roku 1848. V této kapitole si připomeneme, na kterých dvou místech měla původně stát. Druhá socha, jíž si dnes všimneme, představuje studenta, který stojí v areálu Klementina.

Pro Karla IV. přicházely v úvahu dva největší trh: Koňský a Dobytčí

Když bylo v první polovině 19. století upravováno dn. Václavské náměstí, vznikl návrh umístit sochu Karla IV. právě sem, do „srdce“ Nového Města pražského, které Karel IV. založil. Měla stát mezi dvěma kašnami v dolní části rynku – jenže „jak tomu již s lidskými plány bývá, nápad utonul v hlubinách zapomnění“.

Nadějněji vypadal první pokus na dn. Karlově náměstí. Návrh předložil zemské vládě advokát JUDr. Josef Zahořanský z Vorlíka, který ji informoval o tom, že bavorský malíř, kreslíř, rytec a první ředitel Akademie výtvarných umění v Praze Josef Bergler (*1753—†1829) již zhotovil sépiovým inkoustem náčrtek, podle nějž Václav Prachner (*1784—1832), pražský sochař, řezbář a formíř zformoval malý model. (Sépiový inkoust vypouští Sepia officinallis při úniku před nepřítelem, aby se stala „neviditelnou“.) Prachner také nabídl „zhotovit konečnou státui za nějakých šest až osm stovek zlatých“.

Socha měla stát před kriminálním soudem na severní straně náměstí, jenže primátor pochyboval, zda právě tato budova je pro umístění Karla IV. vhodná. Navíc rynek tehdy „zdobila“ jednak Slanečková bouda, jednak v centrální části ho hyzdila skupina dosti nevzhledných domků, na jejichž výkup však neměla obec peníze.

Potíže s bronzem

Když pražský primátor zjistil, že u České spořitelny je uložena většina z téměř osmi set zlatých, vybraných pro pomník nejslavnějšího českého krále, inicioval založení Spolku pro stavbu císařského pomníku. Roku 1835 Karel hrabě Chotek doporučil zjistit, jak se k onomu návrhu staví veřejnost a odborníci; policejní ředitel sdělil, že veřejnost má zájem o statui velkolepou a bronzovou. Proto své služby nabídly knížecí železárny fürstenberského panství v Novém Jáchymově, jenže správní rada železárny si uvědomila, že by to znamenalo pracovat na pražské zakázce dva roky, což by však bylo možné jen za podmínky, že by odřekla ostatní zákazníky. Proto 10. října 1836 odeslala do Prahy list, že za zakázku „se zdvořilým politováním“ odříká.

Odborníci nejprve konstatovali, že i oni volí jako materiál bronz, který nepodléhá zkáze. Navíc dodali, že pro rozlehlé dn. Karlovo náměstí by památník musel být vysoký minimálně 10,25 metrů, aby byl nepřehlédnutelný – čímž debaty o Karlově náměstí skončily.

Sochař, jímž se (po smrti J. Bergnera i Václava Prachnera) stal mladý Němec Ernst Julius Hähnel (*1811—†1891), prohlásil: „Ne, lépe nebylo lze volit, než Křižovnické náměstí“. S výběrem náměstí i s bronzovou sochou souhlasil i císař Ferdinand V. (1835—1848). Jakmile Hähnel sochu roku 1846 dokončil, byl model odlit v Norimberku, a začala jednání o náročném kovovém podstavci, který slíbila ulít saská huť.

Objevily se sice obavy, že sochu Karla IV. na Křižovnickém náměstí „zacloní“ Staroměstská mostní věž, ale ty se ukázaly jako zbytečné.

Socha oslavující statečnost studentů

Málo je známo, že návrh zhotovit a instalovat tuto sochu pochází od Pavla Aloise Klara (*1801—†1860), syna gymnaziálního profesora Aloise Klara (*1763—†1833), který začal jako první u nás pomáhat nevidomým k tomu, aby si mohli sami vydělávat na živobytí a nemuseli jen žebrat.

Co se samotné sochy týče, má připomínat události na konci třicetileté války, kdy roku 1648 Švédové záludně pronikli na Hradčany a Malou Stranu, a hodlali obsadit i Staré a Nové Město. Na Kamenném mostě (tehdy jediné spojnici přes Vltavu) došlo k bojům, ale vetřelci neuspěli, a studenti Univerzity Karlovy i jezuitské klementinské Akademie Ferdinanda III. na onom vítězství měli velký podíl.

Roku 1648 vznikla studentská legie, a to tak, že každá fakulta utvořila kohortu, která se členila na setniny (centurie), a desetičlenné skupiny (dekurie), a obor, který studovali, bylo možno rozeznat podle oblečení: filozofové mívali zelené čepice, právníci červené, medici a farmaceuti černé a technici modré ozdobené bílou a červenou obrubou. Zbraně ze zbrojnice dostali na příkaz velitelství a zúčastnili se bojů ve dnech 12. až 17. června na barikádě u Klementina. Zatímco studenti techniky bránili mosteckou bránu, jejich univerzitní kolegové měli za úkol chránit část pravého vltavského břehu s centrem na tzv. Rejdišti (které připomíná ulice Na Rejdišti, vedoucí za zadní částí Rudolfina). Studentské legie byly zrušeny roku 1849 a řadu studentů povýšil císař Ferdinand III. do šlechtického stavu.

Socha zachycuje mladíka v kostýmu z doby třicetileté války, stojí v jihozápadní části Klementina, a levou nohou se opírá o naznačený zmíněný most (jehož dnešní název se prý vžil teprve kolem roku 1870). Statue vznikla roku 1874 v dílně sochaře Josefa Maxe (*1804—†1855), bratra známějšího Emanuela. Měla být odhalena v roce dvoustého výročí statečného zásahu studentů, tedy roku 1848, ale vzhledem k nepokojům byla odhalena teprve roku 1862. Podle některých pramenů stála nejprve u dn. Karlova mostu, o rok později byla umístěna na dnešním místě a o prázdninách roku 1864 byla odhalena málem tajně, bez jakýchkoli oslav.