Pražské Národní divadlo je známé, leč i ono je opředeno občasnými omyly či nepřesnostmi. Některé z nich si dnes poopravíme.

Příspěvky na stavbu nepocházely pouze z kapsářů stařenek

Hlavní prostředky na něj poskytl stát, a významně přispěl například císař František Josef I. (1848—1916) i členové jeho rodiny, česká šlechta, město Praha a ruský car. Sbor pro zřízení českého Národního divadla v Praze si vzal také půjčku z Městské spořitelny.

Prostí lidé se masově přidali většinou teprve po požáru; tehdy se prý asi za půldruhého měsíce vybral milion zlatých na opravy a dokončení. Ne všichni však dávali pouze peníze. Například jeden řezbář nabídl, že vyrobí zdarma budku pro nápovědu, jistý muž se rozhodl věnovat po celý rok měsíčně 4 zlaté, které ušetří na doutnících, a flašinetář byl ochoten celé léto sbírat pro divadlo své nedělní výdělky z ulic a dvorků ulic. 

A když už jsme u placení, tak si řekneme, že ceny vstupenek se pohybovaly od 20 krejcarů (tolik stál pecen chleba) až do 8 zlatých (2 q pšenice).

Zlatá kaplička neshořela, ale naštěstí vyhořela

Tento mezititulek říká ve zkrácené podobě to, co prohlásil historik umění profesor František Dvořák (*1920—†2015). Jeho slova pro jistotu ocituji:

„Požár ve svých důsledcích provoznímu poslání i umělecké hodnotě Národního divadla kupodivu prospěl. Tím, že shořel celý jeho v podstatě nevyhovující vnitřek, ale zůstaly všechny vnější zdi a hlavně bez porušení celý čelný vstupní prostor s monumentální lodžií otevřenou do Národní třídy, mohl Josef Schulz odstranit předešlé konstrukční závady výhradně v interiéru.“ 

Na střeše jsou téměř 2 kilogramy zlata 

Ocelová střešní konstrukce krovu zhotovená roku 1882 z pudlovaného železa váží téměř 120 tun a po požáru nahradila původní dřevěnou konstrukci pokrytou měděným plechem. Pokrývá ji 46 200 břidličných tabulek a představuje noční oblohu s hvězdami. Završuje ji horní plošina a zlacené zábradlí, lemování střešních vikýřů, rohové vázy a nárožní zahnutá žebra. Na střechu bylo při opakovaném pozlacování spotřebováno koncem 70. let minulého století kolem 2,5 kg plátkového čtyřiadvacetikarátového zlata neboli 140 000 plátků o rozměrech 7 krát 7 cm. Při další rekonstrukci provedené v letech 1980—1981 bylo zapotřebí již „pouze“ 1,98 kg plátkového zlata.