Řeč bude o sudetoněmeckém rodákovi narozeném v Petrovicích v dnešním okrese Bruntál, který bydlel v holešovické ulici U Smaltovny čp. 1157/6, hovořil perfektně česky a před okupací se prý choval „slušně a zdravil každého na potkání“. Jenže již tehdy dal zřetelně najevo své pronacistické smýšlení, a nakonec se stal obávaným mocným pražským radním, jehož jméno se dostalo na poválečný seznam popravených zrádců.

Henleinovec snažící se o germanizaci a český primátor v odboji se nemohli vystát

Josef Pfitzner (*1901—†1945) během svých studií navštěvoval semináře Josefa Pekaře, roku 1930 se stal profesorem na katedře východoevropských zemí německé univerzity v Praze, a Pekař recenzoval jeho publikace ve svém „Českém časopisu historickém“. 

Při volbách na pražský magistrát roku 1938 však kandidoval za Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei, SdP, neformálně označovaná jako henleinovci), byl zvolen a jmenován vládním komisařem ve správě Prahy s titulem náměstka tehdejšího primátora JUDr. Otakara Klapky (*1891—†1941). 

Díky této funkci měl možnost s dalšími „vyvolenými“ oficiálně přivítat 16. března 1939 na Pražském hradě Adolfa Hitlera. Primátor Klapka se musel této akce zúčastnit samozřejmě také, ale tehdy se ocitl v nelehké situaci. Právě on byl totiž nucen vůdce ujistit o loajalitě Pražanů vůči Velkoněmecké říši a požádat ho o ochranu českého národa. Hitler na jeho slova odpověděl, „že město Praha rozkvete a na dlouhou dobu se bude těšit míru“, a že český národ čeká „blahodárný rozkvět“. 

Klapka, který vstoupil do odboje, se snažil náměstkovy pokusy o germanizaci brzdit nebo je dokonce házet pod stůl, zatímco Pfitzner měl k němu naoplátku permanentně připomínky, a donášel na něj státnímu tajemníkovi K. H. Frankovi. 

Poté, co bylo postavení primátora a jeho náměstka dne 11. prosince 1939 potvrzeno právně, řídil ve skutečnosti radnici náměstek Pfitzner, a primátor Klapka ho musel informovat o všech svých rozhodnutích a nechat ho vše spolupodepisovat.

Bohužel Dr. Klapka byl 9. července roku 1940 zatčen kolem 17. hodiny v Černínském paláci, kam ho pozval K. H. Frank na recepci určenou pro dánské novináře a odkud byl převezen do Petschkova paláce. Důvodem zatčení byla podpora „ilegální skupiny nepřátel státu, která udržovala zrádné konexe v zahraničí“. Podle historiků ho však neudal Pfitzner, nýbrž jeho činnost prozradili při mučení zatčení odbojáři. 

Zklamaný, leč cílevědomý úředník sypal z rukávu neúnavně nové nápady 

„Náš“ náměstek si byl téměř jist, že po Klapkově zatčení přišla jeho šance, a proto navrhl ustanovit v Praze německého i českého primátora, přičemž německý primátor by měl konečné slovo a právo veta. Tehdy prý začal užívat primátorský byt na Mariánském náměstí (dnes v areálu Ústřední městské knihovny). V tomto ohledu ho však čekalo velké zklamání, protože 11. července 1940 po 18. hodině nastoupil do této funkce nově jmenovaný JUDr. Alois Říha. 

Pfitzner však přesto nepolevil ve své pracovitosti ve prospěch říše. Začal například v rámci svých pracovních povinností kontrolovat před vydáním všechny publikace o Praze (několik jich zakázal), nařídil přeškolení a přezkoušení průvodců metropolí, hlásal, že by čeští magistrátní úředníci měli být nahrazováni Němci a navrhoval změnu městského znaku z roku 1927. Nechal také vystěhovat Židy z lokalit, které považoval za krásné, a zasloužil se jak o nahrazování „nevhodných“ názvů ulic i náměstí, tak o zavedení dvojjazyčných tabulek jmen ulic. 

Třešinkou na dortu jeho aktivit byla pečlivá prohlídka všech pražských soch, pamětních desek a pomníků. Následkem toho byla do 10. března 1940 odstraněna socha rabiho Löwa z Mariánského náměstí, Mojžíše z Pařížské třídy a v noci z 20. na 21. dubna 1940 i Ernesta Denise z Malostranského náměstí. (Nemohl tušit, že po E. Denisovu zbude více než dvacet odborných spisů, zatímco po něm zůstane jen zpráva o jeho popravě.) Po vstupu USA do války musel v noci z 12. na 13. prosince 1941 zmizet i Wilsonův památník před dn. Hlavním nádražím. 

Uspořádal také výstavu „Sovětský ráj“ a inicioval vytištění plakátů, na nichž se nad Pražským hradem vznášel rudý dráp, doplněný slovy “Zachvátí-li tě, zahyneš“. Byly vylepovány v pražských tramvajích, a na některý z nich kdosi napsal: „My se nebojíme, my tam nebydlíme.“

Pilný úředník se angažoval i v hledání pražské zeleně pro Hitlerjugend. Doporučoval zřídit v lokalitě Císařského mlýna Jugendspielplatz, a na části Letenské pláně poblíž Hanavského pavilonu vznikl z jeho iniciativy malý sportovní pavilon. Nadšeně vítal návrh využít i severní část Střeleckého ostrova a později na Kampě k vybudování sídla Hitlerjugend.

Říkal hop, ale nepřeskočil

Pfitzner se také snažil prosadit návrh, aby na magistrátu byla zavedena němčina jako jediný úřední jazyk. Neuspěl, protože tomu zabránil zmíněný nový český primátor Říha, byť neměl příliš silnou pozici. Roku 1942 byl dokonce pro nedostatek loajality málem z funkce odvolán, ale nakonec s ohledem na veřejné mínění vykonával primátorskou funkci až do 5. května 1945, kdy předal správu města do rukou zástupců odboje. Zemřel 1. července téhož roku na infekčním oddělení pražské Bulovky. 

Snaživý kolaborant sice byl očividně oddaný nacista, ale po celou dobu zůstal na magistrátě pouhým náměstkem. On sám to považoval za nespravedlivé, a netušil, že ho němečtí pohlaváři neměli rádi. Snad nejvíce ležel v žaludku R. Heydrichovi, který dokonce 5. prosince 1941 vznesl požadavek, aby byl Pfitzner ponechán ve funkci „pouze do té doby, než bude nalezena vhodná vůdčí osobnost“. Někteří kolegové mu doporučovali, aby nastoupil na některou univerzitu, kde by se věnoval svému povolání, což on ovšem odmítal.

Do posledních chvil sice věřil, že Německo válku neprohraje, ale pro jistotu rodinu poslal do Rakouska a v Praze zůstal sám. Dne 8. května uposlechl pokyn pražského vojenského velitele ke všeobecné evakuaci, ale v západních Čechách ho zajali Američané, kteří ho předali 21. května naší policii. 

Byl odsouzen k trestu smrti, neboť byl obviněn z toho, že napomáhal nejprve okleštění republiky a po okupaci pracoval ve prospěch germanizace Prahy. Zemřel při veřejné popravě 6. září 1945 na Soudním náměstí na Pankráci.