Waldesova továrna a dívka s podivným „okem“
Waldesovo logo miss KIN (Kresba: Jiří Filípek)

Jindřich Waldes (*1876—†1941) málem skončil v rodném Táboře za pultem otcova krámku, ale díky tomu, že se rodina přestěhovala do Prahy, mohl vystudovat obchodní akademii. Po jejím absolvování dostal lákavou nabídku od firmy „Eduard Lokesch a syn“ vyrábějící módní a manžetové knoflíky. Protože ovládal cizí jazyky, stal se obchodním zástupcem svého zaměstnavatele, a procestoval nejen celou Evropu, ale i Přední Asii a severní Afriku.

Jak přišla na svět patentka

Roku 1902 Waldes z Lokeschovy firmy odešel, protože ho zlákala firma jeho bývalého kolegy, mechanika Hynka Puce (*1856—†1938), který si o dva roky dříve založil v holešovické malé pronajaté dílně vlastní firmu zaměřenou na výrobu regálových štítků, kovových napínáčků a ozdob na vánoční stromky. Jejich spolupráci dovršil vznik nové firmy s názvem „Veřejná obchodní společnost na výrobu drobného kovového zboží WALDES A SPOL.“, zapsaná do obchodního rejstříku 9. července 1902. 

Jindřich Waldes (Kresba: Jiří Filípek)
Jindřich Waldes (Kresba: Jiří Filípek)

Skvělou kariéru firmy odstartovala údajně jedna ze zaměstnankyň, která jim navrhla, aby vymysleli a začali vyrábět snadno uzavíratelné spínátko, které by neodíralo látku. Podařilo se – a výsledkem byla nám dobře známá patentka, kterou Waldes nazval a patentoval pod názvem KOH-I-NOOR (což je nejznámější indický diamant, který si přisvojili Britové a předali ho své královně Viktorii).

Pomohla Pucova zakladačka

Koncem roku 1902 pánové přestěhovali dílnu do prostor bývalé karlínské továrny na svíčky. Ve stejném roce se k nim přidal jako finanční podílník šťastlivec jménem Eduard Merzinger, který předtím vyhrál v loterii nemalou částku peněz a byl ochoten do nového podniku vložit 20 000 rakouských korun. Jako čtvrtý podílník pověřený funkcí prokuristy vstoupil do firmy Waldesův bratr Sigmund. 

V roce 1903 sestrojil přemýšlivý Hynek Puc tzv. zakladačku, což byl přístroj, nahrazující dosavadní ruční montáž patentky pomocí pinzety a konající práci za deset zručných dělnic. Tím se logicky mohla zvýšit výroba, takže firma začala zásobovat nejen tuzemský trh, ale vyvážela patentky i do zahraničí.

Nová továrna se právem pyšnila moderním vybavením 

Díky tomu padlo rozhodnutí přestěhovat roku 1907 výrobu do nové továrny, kterou dal Jindřich Waldes postavit mezi dnešními ulicemi Vršovická, Moskevská a Kavkazská. Tato továrna se stala největší svého druhu v tehdejším Rakousko-Uhersku, a počet jejích zaměstnanců stoupal: zatímco v roce 1903 měla 300 lidí, po roce 1907 jejich počet povyskočil na dvojnásobek, v roce 1914 jich byly 3 000 a roku 1930 ještě o tisícovku více. 

V letech 1919—1921 se vršovická továrna změnila na moderně vybavený objekt zahrnující mechanické dílny, tiskárnu, expedici, laboratoř a oddělení výzkumu a vývoje (zaměřené i na nástroje používané ve Waldesově továrně). Od roku 1910 tu byla vlastní telefonní ústředna a například telefotograf sloužící k přenosu technických výkresů. 

…a příkladnou péčí o zaměstnance

Ti pracovali ve vzdušných dílnách, měli k dispozici šatny, lázně, knihovnu i tělocvičnu a u továrny se rozkládal parčík s lavičkami a různým tělocvičným nářadím. Waldes se staral také o jejich bydlení a vzdělávání a byl jedním z mála zaměstnavatelů, kteří ve 30. letech 20. století za velké světové krize nepropustili jediného člověka. Nebylo divu, že si ho lidé vážili. Stát se u Waldesovy firmy učněm bylo terno, protože o takové pracanty měl každý zájem. Navíc každý absolvent zdejší učňovské školy obdržel vkladní knížku, usnadňující mu vstup do života.

J. Waldes čerpal zkušenosti s vedením firmy od takových špiček jako Američan Henry Ford (*1863—†1947, který mj. zavedl pětidenní 40tihodinovou pracovní dobu, a navíc sázel na serióznost. Na důkaz toho navrhl založit instituci, jež měla napomoci respektování mravního kodexu podnikatele, a jejíž členové by (na rozdíl od nečlenů) mohli dostávat státní, obecní a veřejné zakázky. 

Obchodní značka vznikla na moři

Výrobní sortiment Waldesovy firmy se rozrůstal a zahrnoval špendlíky, přezky, knoflíky k nýtování, šroubování i přibíjení, pletací jehlice, náprstky, natáčky, sponky, hřebeny, etikety a vše korunoval zdokonalený zip. Hlavním produktem ovšem stále zůstávaly patentky, které Waldes dodával mj. i pro Baťovu obuv; ve 30. letech 20. století vyráběl celou polovinu světové produkce různých druhů tohoto výrobku. Postupně začal zakládat své pobočky v zahraničí a roku 1909 koupil Lokeschovu firmu a jeho samého zaměstnal jako účetního.

Waldesovým jedinečným nápadem se stala obchodní značka tvořená obrázkem patentky s vyraženými písmeny K-I-N připomínajícími zmíněný KOH-I-NOOR. Šikovně zvolené bylo i logo „miss KIN“, vytvořené původně pro americký trh. 

Toto logo vzniklo tak, že roku 1913 ukázal Jindřich Waldes během plavby do Ameriky patentku americké herečce Elizabeth Coyensové, ta si ji přiložila z legrace k levému oku – a on prý nadšeně zvolal: „Optimistické veselí, kvalitní výrobek a pěkná tvář“. Udělal pár snímků, podle nichž namaloval jeho přítel, malíř František Kupka, obrázek na plátno a Viktor Preissig ho graficky zpracoval. Reklamní oddělení za Waldesovy „vlády“ oné dívce pětkrát změnilo účes, aby odpovídal módě. Podle odborníků v oblasti marketingu by mělo toto logo vejít do učebnice úspěšného podnikání. 

Waldesovo logo miss KIN (Kresba: Jiří Filípek)
Waldesovo logo miss KIN (Kresba: Jiří Filípek)

Waldesova továrna byla ve 30. letech, tedy v době hospodářské krize, považována za jeden ze dvou pilířů československé ekonomiky. (Pilířem neméně pevným byl samozřejmě Baťa). 

Arizace a vražda

Bohužel v roce 1939 byla továrna arizována a přejmenována na KOH-I-NOOR, půl roku po začátku okupace byl pan majitel kvůli svému židovskému původu zatčen gestapem a skončil v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Roku 1941 ho sice rodina, která stihla emigrovat do USA, vyplatila osmi miliony korun, ale bohužel ho nezachránila. Zřejmě mu během plavby z Lisabonu do Havany, kde měl být předán Američanům, dal německý lékař (který ho na lodi provázel, neboť Waldes byl diabetik) dal injekci, po níž 2. července 1941 zemřel. Jediné pozitivní na tom byl fakt, že se nedočkal roku 1946 znárodnění své továrny.

Přihlaste se k odběru newsletteru

A články z rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové vám budou chodit zdarma přímo do vaší e-mailové schránky.

Máte rádi články z rubriky Pražské okénko?

Podpořte jejich vznik libovolnou částkou.
Načtěte do svého bankovnictví tento QR kód a nastavte částku dle libosti. Přednastaveno tam je 300 Kč, v jaké výši bude váš příspěvek, je jen na vás. Peníze takto posíláte na účet č. 4542775036/5500 vedený u Raiffeisenbank. Děkujeme.

Stanislava Jarolímková

Stanislava Jarolímková

Autorka rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové. Její medailonek najdete tady.

Autory ilustrací pro rubriku jsou Karel Benetka, Jiří Filípek a Miloslav Čech.

Rubriky

Sledujte PKK i na sociálních sítích

Máte pro nás námět na téma nebo článek? Máte zájem o rozhovor nebo máte tip na zajímavého respondenta? Ozvěte se nám.

 

Chtěli byste na portálu Praha křížem krážem publikovat vlastní článek? Nebo máte zájem o smysluplné PR pro svůj projekt, knihu nebo podnik? Napište nám.