Dne 29. listopadu uplyne 644 let od smrti nejznámějšího a nejuctívanějšího panovníka Českého království. Než ho uložíme k věčnému odpočinku, řekněme si o něm pár perliček. (O jeho nejvýznamnějším počinku – Univerzitě Karlově – jsme si povídali v Pražských okénkách 8. a 15. dubna tr.)

Ze Starého Města na Pražský hrad

V dětství si Prahu příliš neužil, protože kvůli nepokojům pobýval nejprve s matkou Eliškou Přemyslovskou a sourozenci na hradech Křivoklát a Loket, v sedmi letech ho otec Jan dal odvézt do Francie (kde přijal jméno Karel), a ve čtrnácti letech ho poslal bojovat do Itálie. 

Po návratu do Čech 30. října roku 1333 nejprve navštívil na pražském předměstí Zbraslavský klášter (Zbraslav se stala součástí Prahy roku 1922), kde bylo místo posledního odpočinku jeho matky Elišky Přemyslovny, pro niž nechal zřídit v kostele náhrobek. Ubytoval se nakrátko v rodném domě U Kamenného zvonu čp. 605/13. Důvod vysvětlil v autobiografii Vita Caroli (Život Karlův) takto: „Toto království jsme nalezli tak zpustošené (…) že jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanském domě. Pražský hrad byl zcela opuštěn, pobořen a zničen.“ 

Karel byl pochopitelně rozhodnut hradčanské panovnické sídlo obnovit a ze všeho nejdříve hodlal postavit „veliký a krásný palác s velikým nákladem“. Kvůli tomu se z rodného domu odstěhoval na jaře 1334 do méně poničené budovy Starého purkrabství ve východní části hradního areálu, odkud to měl kousek na III. nádvoří, kde vysněný kamenný palác vyrůstal. Na Staré purkrabství za ním přijela z Lucemburska 12. června téhož roku jeho prvního manželka Blanka z Valois.

Praha jako významné centrum Svaté říše římské

Karel po svém návratu do Prahy inicioval založení Hradčan jako poddanského města nejvyššího purkrabího (které na královské město povýšil teprve Rudolf II. Habsburský.) Ovšem hlavním přínosem se stalo založení Nového Města pražského.

To nevzniklo z obranných či finančních důvodů (neboli kvůli vybírání daní od dalších Pražanů), ale možno říci z otcovské lásky a také jako součást jeho snahy vytvořit z Prahy další důležité město Svaté říše římské.

Zčásti ho k tomu přiměl dvorní hvězdář prorokující, že Malou Stranu zničí požár a Staré Město povodeň. Tehdy prý král prohlásil: „A nezajde Praha moje milá“. A i když mu například básník Francesco Petrarka radil, aby místo Prahy zveleboval Řím, který by se více hodil k tomu stát se nejdůležitějším centrem Svaté říše římské (jejímž byl Karel králem a posléze i císařem), trval na tom, že této cti se dostane Praze.

Výhody a moudré podmínky pro stavitele novoměstských domů

Přispět k tomu mělo i moderní a rozlehlé Nové Město, které chtěl Karel IV. umístit přibližně v místech dnešních částí Bubeneč a Dejvic. Včas si však uvědomil, že jde o lokality nacházející se poněkud stranou tehdejších obchodních tras a lokaci změnil. 

Toto „dítko“ bylo dvakrát větší, než Staré Město, a Praha se díky němu stala třetím největším evropským městem. 

Král lákal nové obyvatele do své nejmilejší části Prahy řadou výhod, ale měl i moudré podmínky. 

Vítanou výhodou bylo jeho rozhodnutí, že stavebníci budou na dvanáct let osvobozeni od daní, ovšem splní-li tři podmínky. Stavba musela být hotova do 18 měsíců, jako stavební materiál měl výrazně převažovat kámen a žádný budoucí obyvatel Nového Města si nesměl půjčit na stavbu více než polovinu ceny budoucího domu. V tomto případě hrozilo, že by se stavitel zadlužil a neměl by peníze na údržbu svého obydlí. 

Významné pražské svatostánky Karla IV. 

Šlo o tři církevní a v té době nesmírně důležité stavby. 

Prvním se stal 3. září 1347 založený klášter a kostel Panny Marie Sněžné, jenž se měl stát hlavní mariánskou pražskou svatyní a v němž se usadili dosud u nás neznámí karmelitáni. Druhý klášter vyrůstal od 21. listopadu 1347 Na Slovanech (Emauzy), kam Karel IV. pozval benediktiny slovanského ritu, kteří měli kázat slovanským jazykem a tím ho šířit, aby se stal posvátným a rovnoprávným s ostatními. 

Třetí zakládací listina sakrální stavby vznikla 18. září 1350 a týkala se kláštera Na Karlově, patřícího augustiniánům, které si Karel oblíbil. Postavil ho na nejvyšším místě Nového Města a jeho kostel zasvětil Panně Marii a Karlu Velikému. Dal mu osmiboký půdorys, čímž připomínal dóm v Cáchách, obvyklém korunovačním místě králů Svaté říše římské.

Když 21. listopadu 1344 pokládal Jan Lucemburský na III. nádvoří Pražského hradu základní kámen katedrály sv. Víta, činil mu doprovod Karel, mladší syn Jan Jindřich a arcibiskup Arnošt z Pardubic. Východní část této grandiózní stavby vyrůstala z velké části pod dozorem právě „našeho“ Karla, který ji pojal jako místo konání korunovací českých králů, ukládání jejich ostatků a bezpečné zasejfování korunovačních klenotů. 

A přišlo loučení

Bohužel – na podzim roku 1378 spadl tehdy již bělovlasý a bělovousý Karel IV. z koně, utrpěl zlomeninu krčku stehenní kosti, a byl dlouhodobě upoután na lůžko. V chladných komnatách kamenného hradu onemocněl zápalem plic, a podle antropologa profesora E. Vlčka se zřejmě přidala i embolie (ucpání cévy tzv. vmetkem, jímž se stal kousek uvolněné tukové tkáně ze zlomeného kosterního krčku). 

Zemřel 29. listopadu 1378 ve večerních hodinách. Jeho balzamované tělo bylo 11 dní vystaveno na katafalku v audienčním sále královského paláce Pražského hradu, a 12. den se konaly bohoslužby. Do rakve byl uložen ve zlatých a purpurových nohavicích a v purpurovém plášti (i když si přál být pohřben v mnišském rouchu), a vedle hlavy měl kromě žezla a jablka tři pohřební koruny: českou, římskou a lombardskou. 

Ve smutečním průvodu s černě oděnými světlonoši a s rytíři nesoucími symboly Karlových císařských a královských majestátů, který opustil Pražský hrad 11. prosince, jela v jednom z černých vozů černě oděná jedenatřicetiletá vdova Alžběta Pomořanská (která manžela přežila o patnáct let). Průvod procházel Prahou a teprve 15. prosince byly ostatky vystaveny ve vysvěcené části katedrály sv. Víta. 

Zmíněná čtvrtá manželka Alžběta Pomořanská prý nedokázala kvůli dojetí odložit na oltář korunu, kterou měla na hlavě, a tak musela vypomoci snacha – první manželka nevlastního syna Václava (IV.) – královna Johanna. Když byly císařovy ostatky uloženy do cínové rakve, pronesl významný učenec, profesor a rektor pařížské Sorbony latinská slova „pater patriae“ neboli „Otec vlasti“. Karel IV. byl pohřben pod hlavním oltářem katedrály do hrobky, kterou budova pro sebe i svoji rodinu.