Vltava – aneb i voda je dobrý sluha, ale zlý pán
Na kresbě je vidět, jak muž přechází u Vyšehradu řeku po ledové tříšti, která byla pro chodce dostatečně pevná. Jiří Filípek tuto scénu nakreslil podle fotografie z kalendáře z roku 1910.

Vltava má za sebou snad sto tisíc let života, prokousávala se horninami svého koryta, občas uhýbala křemenci, odplavovala štěrk a písek, a vytvářela „meandr pod Štvanicí tím, že vymílala půdu dnešního Karlína a nanášela plochu Manin a (…) písečnou terasu Starého Města“. Přibírala vodu z mnoha postranních potůčků, prohlubovala řečiště, vytvářela ostrovy, její hladina klesala, ale „dvakrát za rok povodněmi zdvižená hladina řeky rozšiřovala se hluboko do obou podhradí zaplavujíc veřejná prostranství i první domy v nich postavené“. A ničila i mosty.

Juditin most to vzdal napotřetí

Vltava to dokazovala již na prvním pražském kamenném mostě v březnu 1272, kdy se vylila z břehů a poškodila Juditin most. Repete si dala ještě dvakrát: o rok později a pak roku 1342, kdy most zničila spoustou ker, které „posbírala“ cestou.

Pražané to prý tehdy nesli těžce jako varování osudu.

Karlův most vyšel z ataků Vltavy se šrámy, leč odolal

Kamenný – dnes Karlův – most řeka poprvé napadla v noci 21. července 1432, kdy se vřítila do Prahy a protrhla ho, a podruhé roku 1655, kdy ho podemlela; tehdy si vzala opět na pomoc kry.

Třetí atak na most Otce vlasti chystala Vltava již od 11. listopadu roku 1873, odkdy panovaly extrémně silné mrazy, takže ji (stejně jako většinu evropských řek) pokryl led silný prý od 60 do 120 cm. Krom toho sněžilo, takže v nížinách napadl více než jeden metr bílé nadílky.

Jenže ke konci února 1874 se začalo oteplovat až na šest stupňů nad nulou, do toho se spustil déšť, takže sníh všude tál a led na Vltavě praskal. První nedobré zprávy o velké vodě přišly do Prahy 27. února z Plzně a postupně i z dalších měst, a brzy ráno následujícího dne řeka v metropoli opouštěla své koryto.

Tehdy měl most namále, neboť jedna obrovská kra narazila nejprve do jeho šestého pilíře, takže do vody spadla vojenská strážnice s pěti vojáky, a den nato další mohutná kra poškodila osmý mostní pilíř a shodila do vody sousoší sv. Václava mezi dvěma anděly. (Stálo tam, kde dnes vidíme sochu sv. Ludmily; bylo vytaženo a nachází se v Lapidáriu Národního muzea na výstavišti u Stromovky.)

Není divu, že voda neměla s Karlovým mostem slitování ani v roce 1890, kdy mu způsobila nahromaděnými troskami největší škody v půl čtvrté ráno 4. září. Nejprve se v noci zřítily první dva oblouky a dopoledne se zřítil třetí, u nějž se vyvrátily dva mostní pilíře.

Dvacet obětí v Karlíně

Bohužel od srpna onoho roku měli v prostoru Invalidovny cvičení zákopníci (ženisté), kteří si postavili přes Vltavu jako „učební pomůcku“ pontonový most. Jelikož v noci z 2. na 3. září ho začala voda ohrožovat, vyjeli muži na loďkách a začali ho rozebírat. Kolem třetí hodiny ranní ale přinesla voda kusy rozbitých vorů, původně přivázaných poblíž Palackého mostu, které narazily na vojenské loďky a převrhly je. Z třiceti vojáků se jich dvacet utopilo.

Karlínský obelisk připomínající vojenské oběti povodně z roku 1890 je asi 7 m vysoký. (Foto: Miloslav Čech)
Tuto smutnou událost připomíná karlínský památník. (Foto: Miloslav Čech)

Proč byl Karel hrabě Chotek v zimě občas smutný

Tento muž, který byl v letech 1826—1843 nejvyšším purkrabím Království českého, se roku 1841 stal protektorem druhého pražského mostu přes Vltavu. Šlo o most nikoli kamenný, nýbrž tzv. řetězový, stal se největší konstrukcí svého druhu ve střední Evropě, a nacházel se v místě, kde dnes stojí u Národního divadla most Legií. Nesl název most císaře Františka I. a byl o dlouhých pět set let mladší než most Karlův.

Poté, co byla 19. dubna 1839 stavba mostu zahájena, chodíval „náš“ Chotek se syny na staveniště pozorovat, jak práce pokračují, a když byl řetězák po zatěžkávacích zkouškách 4. listopadu 1841 zprovozněn, sledoval, jak ho Pražané využívají. Když však během první zimy Vltava zamrzla, posmutněle si zapsal do deníku: „Lidé chodí přes řeku. Dnes jsem viděl na svém mostě jenom čtrnáct Pražanů.“

Na kresbě je vidět, jak muž přechází u Vyšehradu řeku po ledové tříšti, která byla pro chodce dostatečně pevná. Jiří Filípek tuto scénu nakreslil podle fotografie z kalendáře z roku 1910.
Na kresbě je vidět, jak muž přechází u Vyšehradu řeku po ledové tříšti, která byla pro chodce dostatečně pevná. Jiří Filípek tuto scénu nakreslil podle fotografie z kalendáře z roku 1910.

Přihlaste se k odběru newsletteru

A články z rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové vám budou chodit zdarma přímo do vaší e-mailové schránky.

Máte rádi články z rubriky Pražské okénko?

Podpořte jejich vznik libovolnou částkou.
Načtěte do svého bankovnictví tento QR kód a nastavte částku dle libosti. Přednastaveno tam je 300 Kč, v jaké výši bude váš příspěvek, je jen na vás. Peníze takto posíláte na účet č. 4542775036/5500 vedený u Raiffeisenbank. Děkujeme.

Stanislava Jarolímková

Stanislava Jarolímková

Autorka rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové. Její medailonek najdete tady.

Autory ilustrací pro rubriku jsou Karel Benetka, Jiří Filípek a Miloslav Čech.

Rubriky

Sledujte PKK i na sociálních sítích

Máte pro nás námět na téma nebo článek? Máte zájem o rozhovor nebo máte tip na zajímavého respondenta? Ozvěte se nám.

 

Chtěli byste na portálu Praha křížem krážem publikovat vlastní článek? Nebo máte zájem o smysluplné PR pro svůj projekt, knihu nebo podnik? Napište nám.