O tomto básníkovi, novináři a překladatelovi si dnes připomeneme, že 18. srpna uplynulo 203 let od jeho narození, a 17. srpna 139 let od jeho smrti. A přidáme opět pár méně známých zajímavostí.

Sblížení při výletě – a útěk do Vídně

Božena Němcová se setkala s modrookým medikem (*1818—†1882) koncem roku 1842 v Praze (kde tehdy žila se svou rodinou). Sblížili se v březnu 1843 při výletě vlastenců do Šárky a do obory Hvězda, a následně navázali intimní vztah. Po prázdninách roku 1843 se Václav Bolemír nastěhoval – jak to dělala řada chudých venkovských studentů – k Němcovým na byt a stravu v ulici Na Poříčí čp. 1048/30 (tehdy 1050). 

Pobyl tam však jen krátce, protože začátkem října 1843 před paní Boženou v podstatě utekl do Vídně, aby dostudoval medicínu (z níž však nakonec zběhl). 

V dopise jednomu příteli napsal, že ho už nebaví Boženina svazující láska. Když se (po odjezdu manžela do Uher) usadila v prosinci 1850 s dětmi v Praze, zběhlý student ji sice navštěvoval, ale schůzky byly pracovní. „Milostné opojení (…) vyprchalo“. 

Nebeský přivedl paní Boženu mezi spisovatele, což bylo považováno za vlastenecký čin

Němcová, která ovládala mnohem lépe němčinu, se pustila do psaní v češtině díky Nebeského slibu, že ji uvede „v českou prosodii a metriku“. (Zde stojí za zmínku, že Josef Němec manželku tehdy od literární tvorby nezrazoval; námitky měl teprve později, když nebylo doma takříkajíc na chleba.)

To, že upravil v roce 1843 a 1844 její první básničky, bylo celkem pochopitelné. Ale fakt, že pouhé dva roky po první české „uhlazené“ básničce začala vydávat své prozaické tituly, znamená, že byla buď literární „meteorit“, nebo Nebeský upravoval i její další rukopisy. 

Mnozí historici dokonce nevylučují, že napsal i Babičku

Možná ji psal podle jejích poznámek, ovšem těžko říci, do jaké míry byly tyto její poznámky inspirované přikrášlenými vzpomínkami na vlastní dětství, či povídkou Františka Jana Mošnera nazvanou Pěstounka, kterou román svým laděním nápadně připomíná. A navíc není jisté, zda výsledný rukopis skutečně nemohl být dílem Nebeského, protože román vyžaduje vypsanou ruku a téměř dokonalou znalost českého jazyka. 

Příznivci tohoto názoru argumentují za prvé tím, že se nedochoval Němcové rukopis románu; archivován je pouze opis, který musel nakladatel zadat k přepsání, neboť paní Božena předala do tisku stránky plné vpisků a oprav. A za druhý důkaz považují fakt, že Nebeský – ač nebyl příliš slavnou osobností – byl uložen na Vyšehradě.

Prozatím však neexistuje prokazatelný důkaz, že k takovéto „záměně“ autorů skutečně došlo.

Dvojnásobný ženáč 

Nebeský stál poprvé před oltářem roku 1852 s Eliškou Jungmannovou, dcerou gymnaziálního profesora Jana Jungmanna (který učil v Litoměřicích i v Praze na státních ústavech, a roku 1853 založil a vedl soukromý ústav sídlící v dnešní novoměstské Ostrovní ulici). Měli syna Václava, ale paní Eliška zemřela roku 1855 na choleru. Podruhé se ženil roku 1859, a to s Terezií Fastrovou, dcerou známého vlasteneckého hostinského Petra Fastra, s níž měl syny Pavla a Jaroslava. Václav a Jaroslav vystudovali práva, a Pavel se věnoval režii, později divadlu a žurnalistice. Paní Terezii nebyly manželovy styky s B. Němcovou – byť pracovní – po chuti, a spálila prý všechny dopisy, které mu spisovatelka psala.