Dnes si řekneme něco o právním postavení univerzity, o kurníku a přidám zajímavosti, o nichž se příliš nemluví.
Svět sám pro sebe
Univerzity měly status samostatnosti a byly chráněny před zásahy světské moci. Policisté a pracovníci trestných orgánů nesměli do univerzitních areálů vstoupit ani v nich zasahovat. Výsada příslušníků tzv. univerzitní obce spočívala v tom, že nepodléhali městskému ani jinému soudu.
Své právní záležitosti si vysoká škola řídila sama. Studenti nesměli být až do roku 1784 souzeni běžnými soudy, ale od přijetí neboli imatrikulace spadali do kompetence rektora, resp. akademického senátu a pod soudy církevní. Mládenci toho však jaksepatří zneužívali. Kromě toho, že popíjeli, hráli hazardní hry a rušili noční klid, například z legrace kradli vepře, vylévali vodu ze sudů stojících v rámci protipožárních opatření u domů apod., takže si vysloužili označení žáci darebáci. Zřejmě šlo především o tehdejší zlatou mládež, bydlící v Praze i se služebnictvem.
Univerzitní kurník
Bohužel tresty bývaly velmi mírné, a to i v případě, že šlo o činy, za něž mohly městské soudy „normálním“ pachatelům udělit až trest smrti. Studenti však skončili nanejvýše v univerzitním kurníku neboli vězení, jímž byla páchnoucí kůlna stojící na školním dvoře. (Do ní byli zavíráni jak výtržníci z řad studentů, tak provinilci z řad obyvatel oněch vesnic, z jejichž daní byl financován chod školy.) Je proto pochopitelné, že mnozí z těch, kteří měli dostatek peněz, zneužívali časově neomezené studium k zahálčivým dlouholetým taškařicím.
Změna „univerzitních národů“
Zpočátku vznikly na univerzitě čtyři krajanské spolky zvané „univerzitní národy“: český, polský, bavorský a saský. Původně měl každý jeden hlas při volbách akademických představitelů, ovšem kvůli tomu vznikaly spory, protože s funkcemi učitelů souvisely jejich příjmy a renomé. Proto Václav IV. dne 18. ledna 1409 rozhodl, že Češi budou mít trojnásobnou převahu nad ostatními, což jak známo vedlo k odchodu mnoha zahraničních, řádně rozzlobených studentů z Prahy.
Tři hodnosti
Nejnižší hodností, jakou mohl student Univerzity Karlovy dosáhnout, byl bacalaurius neboli bakalář. Ten mohl po absolutoriu buď nastoupit jako učitel na nižší městské školy, nebo se stal úředníkem. Vyšším titulem byl magister neboli mistr svobodných umění, který učil na trochu výjimečné Fakultě svobodných umění zvané artistická. Nejvyšší středověkou univerzitní hodností byl doctor ve smyslu učitel či učenec; oslovován byl „honorabilis“, což v překladu z latiny značí „čestný“ či „ctěný“.
Nejvyšší správní funkci měl rektor volený samosprávou univerzity obvykle na rok, jehož insigniemi bylo rektorské žezlo, pečetidlo, a klíč od pokladnice s cennostmi. V čele jednotlivých fakult stáli děkani, kteří měli pečetidla a žezla své fakulty.
Pár slov ke zmíněné artistické fakultě
Na této fakultě studenti obvykle začínali své univerzitní studium, i když to nebylo povinné. Přesto zde bývalo nejvíce studentů a tím pádem i učitelů, takže pro ni Karel IV. založil roku 1366 Velkou či Karlovu kolej, určenou pro 12 mistrů této fakulty, u nichž mohli bydlet studenti. Na artistické fakultě studenti získávali znalosti ze „sedmera umění“ neboli možno říci všeobecné vzdělání. Byla dvouletá a měla dva stupně. Trivium (nižší vzdělání) nabízelo gramatiku, rétoriku a logiku, zatímco quadrivium (v překladu „rozcestí“) vyučovalo aritmetiku, geometrii, astronomii a múzické umění.
A na závěr si představíme dva lékařské patrony
Kdo chtěl po skončení artistické fakulty dále studovat, měl na výběr mezi fakultou teologickou, právnickou či lékařskou. Ta třetí fungovala zřejmě teprve od roku 1378, a navíc v některých obdobích jako např. po roce 1420 se na ní nepřednášelo.
Patrony pražské lékařské fakulty byla dvojčata Kosma a Damián, lékaři, kteří působili na Předním Východě a místo honoráře požadovali, aby se jejich pacienti obrátili na křesťanskou víru. Proslavili se údajně první úspěšnou transplantací, při níž přišili bělošskému muži místo amputované nohy končetinu zemřelého „mouřenína“ (černocha).
