Ona souš byla původně viditelná pouze při nízkém stavu vody ve Vltavě, ale během 17. století ji postupně zvětšovaly nánosy půdy a písků. Skutečným ostrovem se stala teprve po velké povodni, kterou Praha prožila v roce 1784 (o níž se více dočtete v II. dílu knihy Pražská okénka, na němž pracuji.)

Začátek vylepšování a varování před rheumatismem

Od roku 1784 tu stál dřevěný hostinec, a nějaký čas poté zde zřídil kartounku Jan František Engel (?—†1801), podle nějž nesl ostrov název Engelský či Andělský (překlad z němčiny). Poté podle historika Antonína Novotného (*1891—†1978) zakoupili 21. ledna 1804 manželé František a Helena Tischrovi jednu polovinu ostrova, a zanedlouho vlastnil druhou půlku otec paní Heleny – továrník Antonín Gottlas. Oba majitelé uzavřeli s obcí smlouvu, že za jistou subvenci zpevní ostrov namísto dosavadních kůlů nízkou hrází, která tu vyrostla roku 1815, a po obvodu byly vysázeny topoly. Pan továrník měl sice v úmyslu postavit přes severní konec ostrova velký most, ale z jeho plánu sešlo. 

Pražané někdy říkali ostrovu Šítkovský podle devíti středověkých mlýnů (stojících v místě dn. výstavní síně Mánes, a zbořených – s výjimkou Šítkovské vodárny – počátkem 20. století). 

Od roku 1816 tu byly skromné lázně a barvířské bělidlo s několika chatrčemi, takže se ujal název Barvířský či Barvířka. List Morgenblatt z téhož roku velebil na tomto nejnavštěvovanějším ostrově vysoké topoly, poskytující příjemný stín, takže při vysokých letních teplotách sem přicházelo mnoho návštěvníků. Autor článku ovšem přidal toto varování: „Za chladného počasí činí lehké oblečení našich dám radným, neprodlévati zde příliš, neboť (…) chladný vodní vzduch způsobuje snadno rheumatismus“. Dokonce se tu již tehdy i tančilo.

Největší zvelebitel Barvířky

Stal se jím mlynář Václav Novotný jr. (*1777—†1851), který první část ostrova zakoupil roku 1834 a o rok později mu už patřila i zbývající polovina. Pražané ho považovali za selfmademana, který se díky své cílevědomosti vypracoval „na výsluní“, byť podle historika A. Novotného za napoleonských válek s otcem „dobře šmelili“. Nicméně podnikavost mu nebylo možno upřít. (Mj. měl usedlost v dolní části Kinského zahrady, přispěl k tomu, aby v říjnu roku 1828 vznikla u staroměstského přívozu moderně vybavená prádelna, založil velkodílnu na keramiku a podílel se 1. dubna 1842 na zřízení dostavníkové rychlodopravy z Prahy do Písku). 

Protože mlynář byl člověkem společenským, chodíval do Královské obory posedět s kamarády a večer se scházel v hostinci U Černého koně s takovými přáteli, jako byl Jindřich hrabě Kolovrat, statkář Vincenc Zahn a velkoobchodník Alfred Tuscany. Zároveň zval na svůj ostrov tehdejší domácí i evropské celebrity, například francouzského skladatele Hektora Berlioze. Dokonce se začal věnovat orientalistice a studoval arabštinu, prý aby mohl číst pohádky Šeherezády v originále.

Ostrov lákal Pražany na procházky za příjemného vánku mezi stromy, keři a květinami, i na dobroty, které ve svém stánku nabízel cukrář Emanuel Daubek z novoměstské Spálené ulice. K dostání tu bývala také zmrzlina. Vdavekchtivé slečny prý na Barvířce „lovily“ vhodné ženichy, především synky dobře situovaných otců. 

Hudba, bowling i básnička a oslavy

Když Novotného upozornili hudebníci na nedostatky městských sálů, uzavřel v polovině srpna 1835 dosavadní hostinec, a pustil se do stavby tří nových zděných budov: restaurace, lázně a zděné jednopatrové klasicistní budovy. Ta byla výjimečná tím, že se v ní nacházel největší sál Prahy. Netušil, že tento sál se v budoucnosti stane jedním z nejvýznamnějších kulturních a společenských center metropole i českých zemí, proslulým svou vynikající akustikou. Slavnostní otevření se konalo 30. května 1837 a zároveň byl ostrov zpřístupněn veřejnosti za vstupné.

Novotný neopomněl ani úpravu sadu. Dal strhnout všechny ploty, které ho hyzdily, kvůli lepší vyhlídce nařídil tu a tam pokácet strom, nechal nově upravit cestičky a na místě bývalého bělidla zřídil „bowling greens“. 

Roku 1838 přinesla Česká včela J. K. Tyla v rubrice „Hlasové z Prahy“ dlouhou báseň oslavující tyto ostrovní změny. Píše se v ní, že

„toto místo nad jiné se povzneslo. / Nobless vyvěsilo za heslo, / Skvostný sál a pěkné lázně, / Obsloužení plno kázně, / Stromořadí, stezky, křoviny, / Sedátka a květiny. / (…) Vlastenectví provádí tu rejdy. / Míchanina českých písní dělá hluku, líbí se a peněz vynáší, (…) publikum (…) francky, německy i po anglicku bleptá / s češtinou však času nemaří, těmi písněmi však se rozjaří“.

Mlynář Novotný podal také žádost o změnu názvu Barvířského ostrova na Žofín, jímž chtěl uctít arcikněžnu Žofii, matku budoucího císaře Františka Josefa I. Název se ujímal nejprve neoficiálně, a úřady ho schválily teprve 19. ledna 1841. Na oslavu této změny se na ostrově konal 3. února téhož roku druhý vlastenecký český ples. Referent Květů o něm napsal: „Kolem celého ostrova plápolající ohně v železných koších vítaly příchozích hostů již zdaleka. Na sta kočárů stálo dlouhou řadou od sálu až k novým alejím (k dn. Národní-pozn. aut.) 

U vchodu „rozdávají se malé, ouhledné taneční pořádky – pánům červeně, dámám zlatě na bílém tištěné. Poslední jsou vloženy do skrovné knížečky. Jesti to sbírka lyrických básní „Pomněnky na r. 1841“. Pod záštitou zmíněné arcikněžny se 15. května v den svátku svaté Žofie konal v ostrovním sále koncert hudebního spolku zv. Žofiina akademie určeného „k pěstování hudby klasické se školou zpěvu a hry na piano“. 

Od všeho trochu 

Roku 1841 se na ostrově proháněla lokomotiva zvaná Český lev táhnoucí jeden vagon pro dvě osoby po kruhové trase dlouhé 150 m, od roku 1848 se tu konaly každoročně plesy zvané Národní besedy a výtěžek z nich byl určen Ústřední matici školské, a 2. června téhož roku zde byl zahájen slovanský sjezd.

Odehrávaly se tu svatební hostiny, koncerty, taneční akce a dokonce i oslavy události, která se odehrála odpoledne dne 20. srpna 1845. Šlo o příjezd prvního parního vlaku z Olomouce do Prahy se čtyřmi stovkami cestujících. Tehdy bylo nádraží vyzdobeno prapory, věnci a květinami, „ulice a všechny stráně podél železnice byly plny lidu a na nádražním dvoře byly pak udělány ještě tribuny pro nejvznešenější obecenstvo. Příjezd (…) vlaku byl oznámen střelbou z děl, která stála na žižkovském vrchu“. A večer následovala oslava této události „Českou besedou“ právě na Barvířském ostrově.

Roku 1845 také povolil Václav Novotný, aby na jižním konci ostrova postavila obec vodárnu pro část Nového Města. Těžko říci, zda za tento souhlas obdržel pan majitel záslužný kříž Františka Josefa I.

Dnešní název ostrova vstoupil v platnost po slovanském sjezdu, který se konal ve dnech 2. až 12. června 1848 a snažil se sjednotit všechny Slovany žijící v habsburské říši.

Když mlynář Václav Novotný roku 1851 zemřel, vlastnilo ostrov postupně několik soukromníků, ale roku 1884 přešel do majetku obce, která přebudovala palác Žofín do dnešní podoby. 

Ve 30. letech 20. století byla přistavěna zahradní restaurace i hudební pavilon, a na ostrově vznikl nově osázený sad.