Název tohoto slavného pohřebiště je sice známý, ale bývá bohužel velmi často chybně vztahován na celý Vyšehradský hřbitov. My si proto vysvětlíme, oč ve skutečnosti jde, a přidáme i informace o tom, komu za pražský Slavín vděčíme.

Probošt s nápadem, a obchodník s otevřenou plnou kapsou

S návrhem zřídit na Vyšehradském hřbitově čestnou hrobku oslovil probošt vyšehradské kapituly sv. Petra a Pavla Mikuláš Karlach (*1831—†1911) svého přítele, obchodníka se dřevem a starostu Smíchova (tehdejšího pražského předměstí) Petra Matěje Fischera (*1809—†1892). Ten slíbil dát na stavbu 30 000 zlatých, takže probošt roku 1887 požádal architekta Antonína Wiehla o projekt. 

Správcem hrobky, pro niž bylo zvoleno místo v nejvyšší části Vyšehradského hřbitova, se stal spolek Svatobor, a základní kámen Slavína byl položen 7. září 1889. Dokončení se stavba dočkala roku 1893.

Nejprve „vyrostlo“ návrší se sochami

Do roku 1893 byla vyhloubena v úrovni hřbitova 11 m dlouhá krypta se zaklenutým stropem, a nad ní se zdvihá venkovní široké schodiště vedoucí k plošině. Na schodech stojí kamenný katafalk s bronzovým křížem a ukřižovaným Ježíšem, a na plošině je umístěna alegorická okřídlená postava Génia vlasti, sklánějícího se k sarkofágu. Pod nohama génia je vytesáno motto Slavína: „Ač zemřeli, ještě mluví“. Po levé straně (stojíme-li k návrší čelem) dělá Géniovi vlasti společnost socha Vlasti truchlící a po pravé straně Vlasti vítězné. 

Na spodní části pomníku (zpředu i zezadu) a na zdi kolem plošiny jsou desky se jmény osobností uložených v kryptě. Jméno Emy Destinnové je vytesáno s jedním „n“, protože by se jinak kameníkovi na desku nevešlo.

Krypta byla dokončena díky bance

Krypta zůstala pouze bíle omítnuta, protože P. M. Fischer zemřel, takže ho nebylo možno požádat o další finance. Úplného dokončení se dočkala teprve v roce 1928 díky 500 000 korunám, které darovala pojišťovací banka Slavia. 

Vznikl mozaikový strop, byla položena podlaha, stěny byly obloženy mramorem, a bylo proraženo okno v plné zdi proti dveřím, aby se zajistila přirozená cirkulace vzduchu. Původní dubové plné dveře byly nahrazeny dveřmi s výplní a přibyly i lampičky na věčné světlo.

Zpočátku tu mohly být výhradně rakve

V kryptě bylo zřízeno 44 pohřebních výklenků, které jsou po levé straně ve třech řadách nad sebou, zatímco po pravé straně, nad níž vede zmíněné schodiště, jsou pouze ve dvou řadách. Místa byla určena pro významné české osobnosti působící v různých oborech, s výjimkou politiky, a zpočátku muselo jít pouze o muže katolického vyznání. 

Až do 60. let minulého století mohly být do výklenků umísťovány výhradně rakve. Teprve když katolická církev akceptovala pohřeb žehem, bylo dovoleno ukládat sem i urny, což pochopitelně zvýšilo kapacitu Slavína. Ve 41 výklencích jsou uloženi jednotlivci, ve dvou je dohromady 14 uren, a poslední výklenek zůstane podle Svatoboru prázdný. Důvodem je fakt, že na návrší nezbylo už místo pro další pamětní desku.

Slavín nelákala nejen Jana Nerudu, ale ani Svatopluka Čecha

I když se traduje, že Jan Neruda byl nejprve proti své vůli uložen do krypty, podle bývalého jednatele Svatoboru Mgr. Václava Potočka to není pravda. Jelikož Neruda měl možnost vidět Slavín rozestavěný, prohlásil, že má nechuť „k té černé díře“ a chce ležet „pod širým nebem“. A Sv. Čech chtěl být pochován nikoli „mezi těsnými cihlami Slavína“, nýbrž na Řípu, kam vystoupil praotec Čech. Oba mají hrob v jiné části Vyšehradského hřbitova: Nerudův nese označení 3D-25, a Sv. Čech 15A-3.