Řeč bude o profesorce Růženě Vackové (*1901—†1982), která se zúčastnila odpoledne 25. února 1948 průvodu studentů na Pražský hrad a která patří k neprávem opomíjeným hrdinkám. Již jako dospívající dívka byla průbojná a cílevědomá. Navzdory otci, který ženy posílal pouze k plotně a k dětem, absolvovala gymnázium, a vystudovala archeologii a dějiny umění. Psala také články do novin, v nichž si dokázala obhájit své názory, a možná proto patřili mezi její přátele i Josef a Karel Čapkovi.

S tvrdošíjnou ženou neměli okupanti slitování

Po obsazení Československa nacisty se R. Vacková ihned zapojila do odboje. Stala se součástí skupiny, zaměřené na získávání informací o výrobě německých zbraní, a mj. ukrývala a přenášela tajnou vysílačku. Za to byla 2. února roku 1945 zatčena a odsouzena k smrti, ale Němci už rozsudek nestihli vykonat, takže mohla 5. května opustit Pankráckou věznici. 

Roku 1947 ji čekala příjemná událost: byla jmenována profesorkou, přičemž tento nejvyšší akademický titul získala jako druhá žena v naší zemi.

Komunisté ji „ocenili“ vězením 

V roce 1948 kritizovala R. Vacková na nejbližším zasedání profesorského sboru únorový zásah policie proti studentům v Nerudově ulici, i když musela vědět, že na tuto její „provokaci“ noví vládci nezapomenou. Měla pravdu. Roku 1950 ji čekal zákaz přednášet, byla vyloučena z univerzity a dne 22. února 1952 byla zatčena. Při výslechu mj. prohlásila, že během pochodu neslyšela žádné výkřiky politického či hospodářského rázu. 

Protože byla katolického vyznání, stala se součástí zmanipulovaného procesu pražského rodáka ThDr. Oty Mádra, katolického kněze a teologa, zatčeného v květnu roku 1951 za údajnou špionáž ve prospěch Vatikánu a za organizaci ilegální náboženské činnosti. (Byl odsouzen na doživotí, ale roku 1966 ho čekalo podmínečné propuštění.) Paní profesorka byla tehdy obviněna z velezrady a špionáže, a vyslechla si rozsudek, jenž zněl: dvacet dva let odnětí svobody. 

Samozřejmě, své odsouzení nesla těžce, ale zároveň statečně, nechtěla se podrobit vězeňskému řádu a jako katolička odmítala práci v neděli. Držela protestní hladovky, při výsleších nikoho neprozradila a po večerech pořádala pro své spoluvězeňkyně přednášky o historii umění a architektury. 

Paní profesorka byla nenapravitelná 

Propuštění z komunistického vězení se dočkala v době „tání ledů“ po patnácti letech roku 1967, a to jako jeden z posledních politických vězňů padesátých let. O dva roky později se dočkala rehabilitace, ale ta byla bohužel kvůli „mrazu z Moskvy“ roku 1971 zrušena. 

Ve vězení se však rozhodně „nepolepšila“. Začala pracovat v K 231 neboli v Klubu bývalých politických vězňů, založeném v Praze 31. března roku 1968 a sdružujícím ty, které komunisté uvěznili mezi únorem 1948 a počátkem 60. let. Roku 1977 podepsala jako jedna z prvních Chartu 77. 

Profesorka Růžena Vacková zemřela v jedenaosmdesáti letech, opuštěná a dlouho jen výjimečně připomínaná, takže si tyto dnešní řádky zaslouží.