Toto obdivuhodné dílo lze sice označit za jeden z vrtochů habsburského císaře, ale naštěstí se stalo unikátním a obdivu hodným dílem kutnohorských havířů a od roku 1577 nejvyššího hormistra Českého království Lazara Erckera ze Schreckenfelsu (*1528/30—†1594). Ten byl odborníkem na hornictví a hutnictví, Rudolf II. ho oním dílem pověřil začátkem roku 1584 a roku 1586 ho povýšil ho do šlechtického stavu.
Vše potřebné bylo dovezeno z Hory Kutné
Ercker si přivezl roku 1584 do Prahy z dnešní Kutné Hory jak potřebnou techniku, tak tým nejzkušenějších kutnohorských havířů, kteří pobírali asi 50 grošů týdně. (Mzdy se u nás v 16. století pohybovaly od 10 do 70 grošů týdně. Za 1 groš se dalo v roce 1594 koupit např. 10 piv, slepice přišla na 2,5 až 4 groše, boty stály 7,5—18 grošů a za ovci se platilo 16 grošů.)
Dvě ústí štoly – každé jiné
Jedno se nacházelo u Vltavy pod letenskou strání u bývalého Novomlýnského jezu (zlikvidovaného při korekci vltavského toku počátkem 20. století), který měl do štoly nahánět vodu. Ta tekla do Královské obory samospádem 1 mm na metr délky, čili bez čerpadel, neboť v tomto místě byla hladina vltavské vody vhodně vysoko. U tohoto vstupu byl postaven malý domek zv. Stará havírna, v němž bydlel poddůlní čili štolenštajgr, jehož povinností bylo starat se o štolu a obsluhovat stavidla umožňující regulaci průtoku vody a bránící zanášení hrubých nečistot.
Druhé ústí se nachází ve Stromovce poblíž Šlechtovy restaurace a bylo označeno zděným portálem s iniciálou R (znak Rudolfa II.) a s rokem 1593 (datum dokončení stavby).
Šachty s důležitou funkcí
Štola měla vést místy až v hloubce 45 m pod letenskou zástavbou přibližně pod ulicemi Čechova a Nad Štolou (v letech 1900—1926 Nad Štolou Rudolfovou). Aby ji mohlo kutat paralelně co nejvíce havířů, bylo roku 1584 zahájeno hloubení pěti svislých šachet, které jim měly umožnit dostat se do příslušné hloubky, kde by mohli prorážet štolu na pěti místech proti sobě.
První šachta byla vyhloubena na začátku dn. Čechovy ulice, druhá vykukovala v její střední části, ale třetí byla vykutána pouze do hloubky patnácti metrů a poté uzavřena, neboť práce znemožňovaly silné průsaky vody. Šachta čtvrtá je dnes zaslepena pod Letenským tunelem a pátá ústí v oplocení u vjezdu do letenských tenisových kurtů.
Čtyři svislé šachty hluboké od 22 do 49 m byly dokončené roku 1586, kdy se jimi mohli kutnohorští havíři dostávat na svá pracoviště. Jejich ústí kryly přístřešky, pod nimiž stály rumpály určené k vyvážení kbelíků s narubanou horninou a k transportu horníků.
A jdeme pod zem
Kutnohorští havíři pracující při světle kahanu ve čtyřiadvacetihodinových směnách měli k dispozici želízko a mlátek, a museli překonávat řadu terénních překážek. Někde je čekala nesoudržná hornina, zatímco na jiných úsecích naráželi na velmi tvrdou skálu, jejíž odtěžení jim umožnil oheň. Kolem ní nahromadili dřevěné, blátem omazané štěpiny, ty zapálili, nechali skálu při zpomaleném hoření „prohřát“ a na závěr ji polévali studenou vodou, takže pukala. K poslední prorážce došlo 17. července 1593.
Při pálení štěpin samozřejmě vznikaly v šachtách spaliny, které bylo nutno odvětrávat. Proto dostala každá šachta asi v hloubce deseti metrů pod zemí odbočku vedenou pod úhlem asi 30° a ústící na povrch. Odbočky odvětrávaly kromě spalin i nahromaděné důlní plyny.
Měsíčně postoupili havíři v průměru o 8,3 metru; nejrychleji se posunuli v polovině roku 1589 (o 15,3 m) a naopak nejpomaleji v roce 1592 (4,3 m). Štola dostala vejčitý profil, měřila, resp. měří 1 127 metrů (podle některých pramenů 1 102 metrů), vysoká je 2 až 3,8 metru a její šířka se pohybuje od 70 centimetrů do půldruhého metru.
Plán štoly vznikl teprve během stavby
Zavinil to Rudolf II., jemuž připadal postup prací podezřele pomalý, a proto nařídil, aby vysoký úředník a dvorní koncipista Isaac Phendler připravil během výstavby plán, do nějž měl být pro kontrolu zanášen postup prací. Toto technicko-malířské dílo se stalo unikátem. Text na něm je psán španělsky (což byl Rudolfův neoblíbenější jazyk, protože část mládí strávil u španělských habsburských příbuzných), a jeho název v překladu do češtiny zní „Věrné vyobrazení průkopu Jeho Veličenstva císaře z řeky Vltavy až do starého parku v celé své rozsáhlosti“. Měl podobu svitku pergamenu, měřícího na délku 240 (242) cm a širokého 20 cm, který byl navinut na dřevěném soustruženém kolíku a zachycoval celou štolu v podélném řezu nakreslenou včetně takových detailů, jako byla vinná réva rostoucí tehdy na svahu Letné.
Plánek odvezli během třicetileté války společně s další válečnou kořistí Švédové, ale nakonec se zatoulal do Paříže, kde byl koncem 19. století zakoupen pro sbírku stavebního podnikatele rytíře Vojtěcha Lanny jr. Když byla sbírka tohoto českého průmyslníka a stavebního podnikatele rozprodávána, byl pergamen odkoupen a roku 1910 darován dn. Národnímu technickému muzeu. Zde je bezpečně uložený a stal se světovou raritou.
I štola umí chátrat
Ačkoli již v roce 1601 vznikla kontrolní zpráva o stavu štoly, obsahující žádost o výměnu původní výdřevy z měkkého dřeva, ale vyzněla doztracena. V červenci 1620 zjistila ustavená komise mj. místy nánosy bahna a písku, ale ani ona nepřinesla nápravu. Té se štola dočkala teprve roku 1629, poté, co ji místy zatarasilo naplavené dřevo, takže do ní bylo nutno vstupovat některými šachtami. Oprava byla dokončena na jaře 1633 a císař Ferdinand III. (1637—1657) za to vyslovil České komoře své uznání. Roku 1711 byl ve štole zřízen nový chodník z prken, po němž prý chodíval jeden z poddůlních – ovšem nikoliv na kontrolní obchůzky, nýbrž do obory na zálety.
O Rudolfově štole bohužel vědělo i okupační vojsko Albrechta II. Bavorského (který na počátku vlády Marie Terezie spolu s francouzskými a saskými vojsky vtrhl do Čech a 26. listopadu 1741 i do Prahy, kde se nechal zvolit českým králem). Francouzi se prý tehdy snažili dostat právě štolou do týlu císařských vojáků usazených v západní části letenské pláně. Nakonec si však z ní jen odnosili dřevěné podlážky jako topivo. Horší byl ale jejich druhý „zločin“, který popsal historik A. Novotný takto: když tehdejší „štollenštajgr inšpicíroval štolu, zjistil, že mu odešlí kazisvěti naházeli do podzemí středním průduchem plno zvířecích mrch. To se ubožák nadýchal puchu!“ K vyzdívání se přistoupilo teprve roku 1778, byť se tím šachta mírně zúžila.
Poté, co byl oborní rybník pro nezájem dalších Habsburků vypuštěn a proměněn v pole, zůstávala štola nevyužita až do roku 1804, kdy Stromovka přešla do rukou zemských stavů a byla zpřístupněna veřejnosti. Protože voda, kterou přiváděla, byla potřebná nejen pro nově upravenou zeleň, ale i pro lovecký zámeček, nechal ji hrabě Chotek vyčistit a asi jeden metr nad jejím dnem, po němž proudila voda, dal roku 1805 položit novou dřevěnou podlahu z fošen. Také ty musely být sice často vyměňovány, protože hnily, ale podlaha se v podstatě dochovala až do roku 1955, tedy 150 let.
Za okupace nechali Němci vyústění štoly ve Stromovce zasypat. Roku 1997 byla právě odtud otevřena, byť jen do jedné třetiny, ale od záplav byla opět uzavřena. Po roce 1989 štolu pro město udržoval známý pražský geolog a speleolog Vladimír Vojíř.
