Tento Habsburk Prahu navštívil poprvé ve svých deseti letech, roku 1562, a to při otcově korunovaci českým králem, a když přijel s doprovodem 16. října 1583, ohromil delegáty zemského sněmu sdělením, že tu hodlá „bytem svým na větším díle bývati a trvati“. V podstatě oznámil, že zde hodlá žít natrvalo, což splnil: zemřel tu 20. ledna 1612, byť se trůnu vzdal již roku 1611.

Česká metropole mu učarovala

Rudolf II. si Prahu zamiloval snad proto, že byla rušným městem, které mu zároveň nabízelo mnoho klidných míst. Navíc věřil, že se zbaví žádostí příbuzných, aby vládl z Vídně, kde by ho měli více pod dohledem a do Čech ho lákaly také bohaté revíry rozložené nedaleko metropole, do nichž coby milovník lovu rád zajížděl. Jistý čas se musel smířit s tím, že na Pražském hradě žila jeho matka snažící se přimět ho k ženění, ale jak víme, neuspěla, a tak zklamaně odjela do Španělska.

Přípravy na stěhování začaly již roku 1577

Šestiletý předstih byl nutný, protože stěhování císaře bylo velmi náročné. Podle P. Čorneje bylo nutno přistavovat a renovovat obytné a úřední prostory Pražského hradu, neboť se pochopitelně počítalo s početným dvorem a týmem úředníků. Ti se měli starat nejen o České království, ale i o celou Svatou říši římskou, jejímž centrem se měla stát právě česká metropole.

Praha „stala se zlatou, co jsi se trvale usídlil v ní, Rudolfe, Ty!“

napsal Pavel Stránský ze Záp (*1583—†1657) ve své knize O státě českém. Podle knihy Příběh Pražského hradu vypadalo tehdy královské sídlo zcela jinak než dnes. „Panovník tehdy vlastnil jen menšinu staveb jeho areálu, který působil dojmem spíše malého městečka s více než stovkou objektů. Vedle výstavných paláců se tu krčily i tzv. lozumenty (ubytovny-pozn. aut.) služebnictva, jejichž malebnou srostlici si můžeme představit už jen na základě podoby Zlaté uličky s obydlími hradních střelců.“

Těmto zaměstnancům dovolil právě Rudolf II., aby si po roce 1597 vestavěli do hradby s oblouky slavné obytné domečky, zatímco pro alchymisty a chemiky, které do nich ubytovala legenda, dal postavit v letech 1602—1604 Laboratorium v dn. Vikářské ulici v blízkosti Španělského sálu.

Císař stanovil, které budovy mu budou patřit, což se zachovalo dodnes a usadil se ve svém hlavním jižním obytném paláci orientovaném ke městu, na které mohl nikým nerušen shlížet shora.

Velkoměsto s dvojnásobným počtem obyvatel než Vídeň

I když se metropole již před Rudolfovým stěhováním plnila lidmi a novými domy a v roce jeho příjezdu měla asi 50 000 obyvatel, již kolem roku 1600 jich bylo asi o deset tisíc víc a bydleli asi ve 3 300 domech. Italský jezuita Giovanni Botera napsal o rudolfinské Praze roku 1596 mj. tato slova: „leží v půvabné a rozsáhlé dolině“, její města „spojuje přenádherný most“ a Staré Město je nazdobeno „mnohými nádhernými a velikými budovami: mezi nimi je orloj.“

Praze nesporně prospělo, že si ji tento Habsburk zvolil za své trvalé sídlo. Rozhýbal se obchod i řemesla, neboť se za ním stahovali zámožní cizinci, kteří si pronajímali domy v okolí královského paláce, a zlepšily se i hygienické poměry. Například hrobníci museli konečně začít sbírat mrtvoly nalezené na veřejných prostorách (o něž se dříve nikdo nestaral) a biřici v rámci omezování prostituce prováděli mj. tzv. zkoušky poctivého spaní. Vnikali do domů a kontrolovali, zda zde spí pouze ti, kteří tu měli právo přespávat; případné viníky odváděli do vězení a za to si mohli odnést jejich svršky a peřiny.

Vyrůstaly nejen palácové trakty, ale přibyla i císařova dřevěná chodba

Český zemský sněm ochotně schválil novou mimořádnou daň, z níž měly být úpravy zchátralého Pražského hradu prováděny. Rudolf II. dal vybudovat i Střední trakt mezi II. a III. nádvořím, směřující od jihu k severu, a Severní trakt se stájemi a sálem pro sbírku obrazů (dn. Rudolfova galerie) a pro sbírku soch (dn. Španělský sál).

Poměrně málo je známo, že Rudolf nechal postavit také novou dřevěnou chodbu spojující jeho palác s Rožmberským domem (jenž stával zčásti v místě Ústavu šlechtičen), který mu „daroval“ asi roku 1600 Petr Vok z Rožmberka. Ovšem když si císař šel v únoru roku 1601 chodbu prohlédnout, zhrozil se, neboť uviděl na jižním svahu pod hradem hromady zapáchajících odpadků, které obyvatelé vyhazovali z jižních oken bývalého Rožmberského paláce a z další domů Jiřské uličky. Nařídil tehdy České komoře, aby nechala „zjednat nápravu“.

Rudolf II. a pražské ghetto Podle P. Čorneje metropole za vlády Rudolfa II. „vyzrála v nejvýznamnější středoevropské centrum židovské vzdělanosti a kultury“, a proto nebylo divu, že sem přicházeli Židé i ze zahraničí. A jelikož nebylo možno ani pomyslet na zbourání či posun hradeb ghetta, nastal „stupňující se nedostatek prostoru“, čímž se zhoršovaly tamní hygienické podmínky. Židé přesto zůstávali věrni Habsburkům, kteří je chránili před narůstajícím antisemitismem, „byť nikoli nezištně“.