Ještě roku 1910 přinesly jedny pražské noviny varování lékařů před možnými zdravotními následky telefonování. A přesto byla v Praze již 11. srpna 1882 zprovozněna první telefonní centrála.
Telefony měly zpočátku do dokonalosti daleko
Podle tehdejšího tisku „polykaly slova a nevypočitatelně vynechávaly hlásky“ a za bouřky je bylo nutno vypnout, neboť telefonní vedení se rozvádělo po fasádách a bylo pod proudem. A protože aparáty neměly číselníky, museli se majitelé dovolávat výhradně přes centrálu. Volající musel zatočit kličkou, a po skončení dával centrále stejným způsobem na vědomí, že hovor ukončil.
V centrále se osvědčily ženy
V první telefonní centrále zřízené na Malém náměstí v domě čp. 459/11 známém pod jménem Richtrův pracovali zpočátku výhradně muži. Ti prý ale během pracovní doby občas hráli karty, takže nebrali hovory, a často byli na zákazníky agresivní.
Z tohoto důvodu je zakladatelská firma, „Pražské podnikatelské telefony v Praze“ v čele s dr. Janem Palackým (synem Fr. Palackého) nahradila ženami. Dámy byly naopak vždy vlídné, jakmile se ozval klient, okamžitě odložily pletení či knížky, jimiž si krátily čas, a propojily ho se zadaným číslem. Jan Palacký jim nosíval květiny a Vojta Náprstek je zval do domu U Halánků.
Páni redaktoři byli nadšeni
Ústředna byla v provozu denně od 8 do 18 hodin s dvouhodinovou polední přestávkou. Zpočátku bylo v Praze pouze 11 platících účastníků bydlících v okruhu dvou kilometrů; teprve když se o rok později přihlásil stý účastník – pražský hasičský sbor – byla v provozu nepřetržitě.
V předstihu ji navštívili 21. května redaktoři Národních listů, kteří otiskli mj. následující pochvalu:
„Měli jsme příležitost prohlédnouti si dotyčné aparáty a doznáváme, že konají službu svou znamenitě.“
Pražané se divili, jak se hlas vejde do drátů
Obyvatelé metropole se chodívali do centrály dívat, jak se může hlas dostat do drátů a dojít k uchu jiného člověka. Centrála byla přemístěna roku 1902 do budovy hlavní pošty v Jindřišské ulici.
Telefonování nebylo levnou záležitostí: hovor stál 20 krejcarů, přičemž např. roku 1884 činil denní výdělek pomocného dělníka 50 krejcarů a slepice přišla na 30 krejcarů. Roku 1896 přišel tříminutový hovor na tolik, co 2 q uhlí.
