U této výjimečné osobnosti nelze opominout ani další aktivity, věnované dětem i válečným invalidům. Oběma skupinám vracel tento lékař pevnou půdu pod nohama a sebevědomí.

Ústav nese dodnes název svého zakladatele

Svůj podíl na tom, že toto zařízení vzniklo, měl článek profesora T. G. Masaryka, který vyšel roku 1898 a podpořil tento záměr mj. argumentem, že z těchto dětí se většinou stávají žebráci. V Praze vznikaly málokapacitní zaopatřovací útulky, ovšem tento problém mohl zvládnout pouze velký ústav pracující s promyšlenou strategií.

Roku 1908 sice byl založen „Spolek pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáku v Praze“, ale věci se daly do pohybu teprve tehdy, když v jeho čele stanul roku 1911 profesor Jedlička. Protože spolek neměl na kontě prakticky žádné peníze, vyjednal na koupi vhodné budovy výhodnou půjčku. Vybral záměrně dům zv. Polsko ve vyšehradské ulici V Pevnosti, i když bylo nutno zajistit nové bydlení sedmdesáti rodinám, které v něm bydlely. Byl totiž rozhodnut využívat pro svěřence dětského ústavu odborníky i některé přístroje, které mohlo nabídnout jeho sanatorium, sousedící svými pozemky s onou vyhlédnutou budovou. Na vybavení nového ústavu bylo nutno získat peníze od dárců, a právě on se stal tím nejštědřejším mecenášem.

V tomto zařízení, které zahájilo činnost 1. dubna 1913 a od listopadu téhož roku neslo jméno profesora Jedličky, mohlo být zpočátku pouze deset dětí, a zásadní podmínkou přijetí bylo, že nebyly postiženy psychickými poruchami. Rodiče museli předložit vysvědčení o majetkových poměrech, přinést pro dítě základní oblečení na pobyt v ústavu i venku a lékařskou zprávu o jeho stavu. Vady asi pětiny dětí byly vrozené, a ostatní byly způsobené úrazem – od omrznutí či dopravní nehody přes dětskou obrnu až k popálení elektrickým proudem. Chovanci podstupovali mnohaměsíční procedury, které měly zvýšit jejich pohyblivost, dostávalo se jim masáží i elektroléčby a mohli sportovat samozřejmě s ohledem na svůj hendikep.

Kromě toho se samozřejmě věnovali vzdělávání a řemeslnému výcviku. I když podle laické představy se tyto děti učily nanejvýše plést košíky či příst látky, podle Aleše Dvořáka Jedličkův ústav umožnil „širokou paletu řemesel, proniknout do techniky zpracování dřeva, papíru, látky, kovu i kamene. Po první světové válce přibývalo nových řemeslnických dílen, kde svěřenci zhotovovali nábytek, šili oblečení a ručně se tkali koberce. Statistika z roku 1933 praví, že nejvíce odchovanců Jedličkova ústavu se uplatnilo na místech úředníků, ševců a vazačů koberců.“

Nechyběla ani škola

Prvním ředitelem Jedličkova ústavu byl František Bakule (*1877—†1957), propagátor integrace postižených mezi běžnou populaci a zastánce myšlenky, že tito lidé a zejména děti především potřebují naučit se o sebe postarat. Přišel s mnoha nápady, které se staly součástí komplexní rehabilitační péče o malé svěřence. Jeho snaha vyučovat děti prací, přátelský vztah k žákům ap. byly dlouho přijímány s výhradami, ale dnes označují odborníci jeho pedagogické dílo za ojedinělé a příkladné. Bohužel právě kvůli jeho novým postupům docházelo mezi ním a profesorem Jedličkou k neshodám, Bakule roku 1919 na svoji funkci rezignoval. I když byl oceněn americkým Červeným křížem coby autor nejpozoruhodnějšího evropského pedagogického projektu období po 1. světové válce, ve své vlasti zůstal zneuznaný. Zemřel v Praze 2. června 1957 a jeho hrob se nachází na Vinohradském hřbitově (PA-S-30).

Nástupcem Fr. Bakuleho byl Augustin Bartoš (*1888—†1969), který ve funkci ředitele Jedličkova ústavu zůstal od roku 1920 do roku 1945 a zasloužil se nejen o zásadní přestavbu budov, ale i o nové výchovné koncepce.

Za 2. světové války byla ve vyšehradských budovách Jedličkova ústavu zřízena nemocnice pro německé vojáky, a tak se chovanci museli vystěhovat mimo Prahu, ale roku 1945 se vrátili zpět. O tři roky později noví komunističtí vládci rozpustili zmíněný spolek a ústav znárodnili.

Kromě rekonstrukcí budov se např. v polovině 80. let minulého století jednalo o tom, zda nebude vhodnější děti přestěhovat do nového objektu u Hostivaře, ale nakonec z tohoto návrhu sešlo.

Škola pro válečné invalidy

Tato speciální instituce vznikla při Jedličkově ústavu na podzim roku 1914 a prvního „žáka“ přijala 16. listopadu téhož roku. Dostala k dispozici nejen přístavby na Vyšehradě, ale i činžovní dům na Pankráci, na nějž přispěl prezident T. G. Masaryk částkou 100 000 Kč. V letech 1916—1918 prošlo touto školou asi 33 000 válečných invalidů a bylo samozřejmé, že v jejich případě se museli lékaři zaměřovat i na jejich psychiku, narušenou pobytem na frontě. Zároveň museli být doléčeni nebo se učili užívat protézy.

Kromě lékařské péče dostali i možnost vybrat si vyučení některého z třiatřiceti nabízených řemesel. Když dané řemeslo zvládli, pochopitelně se výrazně zlepšila i jejich psychika a vrátila se jim chuť do života, protože měli jistotu, že nebudou svým rodinám jen na obtíž.

***

K panu profesorovi si R. Jedličkovi si řekneme už pouze to, že žil řadu let se sálovou sestrou Alexandrou Marií Helfertovou (*1885—†1942), s níž se oženil krátce před smrtí, kdy se začal jeho zdravotní stav (trpěl těžkou anginou pectoris) na jaře roku 1926 výrazně zhoršovat. Dne 24. října 1926 prodělal další záchvat, poté sepsal poslední vůli, uspořádal rozlučku s přáteli a o dva dny později zemřel; bylo mu pouhých sedmapadesát let.

Pohřeb se odehrál v Pantheonu Národního muzea, Pražané se přicházeli poklonit jeho památce, smuteční věnec poslal mj. i prezident Masaryk a jeho ostatky byly – jak si přál – zpopelněny v olšanském krematoriu. Urna byla uložena na Vyšehradský hřbitov.

17B Pamětní desku má F. Bakule v ulici V Pevnosti čp. 13/4. Foto Miloslav Čech.

17C Alexandra Marie Helfertová. Kresba Jiří Filípek.