Pocházel z lékařské rodiny, měl osm sourozenců, ale pět z nich zemřelo v dětském věku, z toho dva opustili svoji rodinu roku 1883 při epidemii pravých neštovic. Tato infekční choroba způsobovala tehdy jedny z nejhorších epidemií a stala se zřejmě hlavním důvodem, proč se Rudolf rozhodl následovat svého otce Michala a vystudoval medicínu.

Jak „vznikl“ CHIRURG, rentgenolog a radiolog

Rudolfa (*1869—†1969) poslal otec po skončení obecné školy do Prahy na německé malostranské gymnázium, ovšem mladík kvůli nadřazenosti německých spolužáků přešel na české Akademické gymnázium, kde ho zaujaly přírodní vědy a z  nich především fyzika. Měl zde možnost poznat skvělé učitele, k nimž patřil například doktor Jiří Stanislav Guth-Jarkovský.

Na Karlo-Ferdinandovu univerzitu byl zapsán 15. října 1889, a ve třetím ročníku se – jak píše Aleš Dvořák – rozhodl pod vlivem přednášky profesora Karla Maydla (*1853—†1903) o „antisepsi a nových směrech v chirurgii“, že se bude věnovat chirurgii. Promoval 28. července 1895, začal jako doktor všeobecného lékařství, po kratším období na interně nastoupil coby operační elév a zakrátko pracoval i jako asistent na české chirurgické klinice zmíněného prof. Maydla. Poté, co se R. Jedlička stal roku 1901 docentem, z kliniky odešel, otevřel si soukromou ordinaci a mj. vedl rentgenologický kurz. Ovšem chyběla mu možnost operovat, a protože nechtěl vyjít ze cviku, přijímal rád nabídky kolegů pracujících v operačních sálech mimopražských nemocnic.

Tehdy museli lékaři operovat rychle, neboť používaná anestetika – především chloroform a éter – se při delší anestézii stávala nebezpečná. Proto jakmile se v lednu roku 1896 dozvěděl o paprscích X (jak nazýval Conrad Roentgen nové záření, které objevil roku 1895), zúčastnil se únorové přednášky spojené s ukázkami práce s rentgenováním.

První rentgen v Praze (i v Čechách) se nacházel v hotelu U Černého koně (na dn. náměstí republiky v místě ČNB), pro nějž ho zakoupil hoteliér Antonín Cífka pro zábavu hostů, kteří si pro ukrácení chvíle prohlíželi většinou kosti svých rukou. Proto když k MUDr. Jedličkovi přišel roku 1896 tesař, zvyklý držet při práci mezi rty hřeby, z nichž jeden nedopatřením spolkl, odvedl ho do zmíněného hotelu. Tam zjistil, že se předmět nachází v pacientově žaludku, odkud ho 12. ledna 1897 vyoperoval profesor Maydl.

V témže roce si Rudolf Jedlička zakoupil jeden Roentgenův přístroj v základním provedení, i když stál 4 000 zlatých, které si musel vypůjčit (dotaci na něj obdržel teprve roku 1900, a do té doby musel „kupovat z vlastních prostředků i fotografické desky“ ap.) Zřídil si rentgenologický kabinet, začal prosazovat radiologii a od Marie Curie-Skłodowské odkoupil roku 1902 dvacet mg čisté radiové soli pro své pokusy s ozařováním. Ovšem tehdy ještě nikdo netušil, že vysoké dávky rentgenového záření jsou nebezpečné, a proto používal vlastní ruku „ke zjištění a nastavení správné tvrdosti záření“. Následkem toho přišel v letech 1904—1923 postupně o tři prsty levé ruky a zbyl mu pouze „palec a ukazováček bez nehtového článku“. Odmítl amputaci ruky až k lokti (kterou podstupovalo mnoho stejně postižených kolegů-rentgenologů), a dokázal s levačkou bez problémů operovat – ovšem s pomocí speciální pinzety. (O škodlivosti nadměrných dávek radia neměla tušení ani M. Curie-Skłodowská.)

Zakladatel obdivuhodného sanatoria

Za tento nápad vděčil profesor R. Jedlička, jemuž byla 18. září 1907 udělena mimořádná profesura, své cestě do Ameriky. Zde v roce 1908 navštívil jednu minnesotskou soukromou kliniku, na níž snad nejvíce obdivoval propojení léčby s výzkumem, a možnost léčit zdarma chudé pacienty díky tomu, že si zámožní pacienti kliniky hradili nadstandartní péči. Zároveň se rozhodl, že se bude ve svém sanatoriu věnovat řadě medicínských specializací.

Začal tím, že 9. července 1909 zakoupil v Podolí (připojeném k Praze teprve roku 1922) asi čtyřhektarovou zanedbanou zahradu rozloženou na jižním a jihovýchodním svahu Vyšehradu, a 24. října téhož roku založil firmu „Pražské sanatorium, společnost s ručením obmezeným v Praze“. Stavební povolení získal 12. července 1910, stavět se začalo následující rok a první pacient byl přijat 29. května 1914. K dispozici tu bylo „oddělení chirurgické, interní, kožní, nervové, oční a porodnické, nabízela se i dietoterapie“ coby součást léčby cukrovky, otylosti či dny. Pacienty čekalo 540 prostorných slunných místností, lůžka pro 120 pacientů, nechyběla ambulantní péče, elektrické zvonky na přivolání sester, potrubní pošta, výtah, telefony a knihovna. Zanedbaná zahrada se proměnila v upravený sad osázený především švestkami a mandloněmi, jehož menší část tvořila zeleninová zahrádka. Za 1. světové války, kdy řada lékařů musela odejít do armády, byla část interiérů uvolněna pro Červený kříž, který zde pečoval o zraněné a nemocné vojáky.

Po válce jistý čas trvalo, než se Jedličkovo sanatorium stalo známým a uznávaným pracovištěm, které stále modernizovalo a rozšiřovalo své služby. Horší situace ovšem nastala za německé okupace. V dubnu 1941 je zabrali Němci pro příslušníky jednotek SS a profesor Jedlička se musel s ostatními do šesti dnů vystěhovat. Málo je známo, že zde Němci léčili také zraněné vůdčí osobnosti českého odboje, u nichž bylo nutno po výsleších zachovat jejich schopnost vypovídat. Aleš Dvořák uvádí jako příklad podplukovníka Josefa Mašína zraněného při zatýkání v květnu 1941 a předsedu protektorátní vlády generála Aloise Eliáše, který byl „k smrti zmučený při první sérii výslechů po zatčení na podzim 1941“.

Za Pražského povstání bylo sanatorium zasaženo několika dělostřeleckými granáty a předáno Mezinárodnímu Červenému kříži.

Po skončení války zde byli umístěni vězni koncentračních táborů; mnozí z těch, kteří přišli z Buchenwaldu, trpěli tuberkulózou. V roce 1945 přešlo toto zařízení pod ministerstvo školství a padlo rozhodnutí zřídit zde ukázkovou státní gynekologickou-porodnickou kliniku. To se uskutečnilo roku 1948 a roku 1951 vznikl Ústav pro péči o matku a dítě, který přešel pod ministerstvo zdravotnictví. (Pokračování za týden.)