Již od základní školy slýcháme, že Zikmund „Liška ryšavá“ (1419—1437) inicioval proti českým husitům křížovou výpravu, do jejíhož čela se postavil v březnu roku 1420. Před pražské hradby přitáhl v květnu, a rozhodl se město vyhladovět. K následné vítkovské bitvě nabízím pár zajímavých informací.

„Klíčem“ byly dvě silnice

Zikmund měl smůlu, že jeho záměr vytušil vynikající stratég Jan Žižka (*kolem 1360—†1424) a obsadil vrcholek hory Vítkov, nacházející se tehdy „na venkově“ východně od pražských hradeb. Zvolil si ho proto, že z něj bylo možné sledovat a hájit dvě důležité dopravní tepny sloužící k zásobování Prahy potravinami, hlavně žitem, jehož staré zásoby tehdy Pražanům již docházely. 

Severně od Vítkova vedla silnice od Poříčské brány, stojící přibližně v místě dn. ulice Na Poříčí a vedoucí směrem ke Staré Boleslavi. A jižně to byla cesta od Horské brány, která se nacházela v dn. Hybernské ulici a vedla ke Kutné Hoře. 

Žižkova pevnůstka rytířům odolala

Zikmund si byl zpočátku jist, že ten směšný kopec s výškou 270 m n. m. jeho rytíři snadno zdolají, a on bude moci nastolit ve městě pořádek podle svých představ. Jenže to by nesměl mít za rivala Žižku. 

Ten vybudoval na západní části vítkovské plošiny malou pevnost, tvořenou dvěma sruby na kamenné podezdívce a obehnané zídkou. Navíc přístup k pevnůstce situoval na pozvolný, ale úzký východní svah, za jehož nejužším místem dal vykopat tři nepříliš hluboké příkopy. Všude jinde se terén svažoval tak prudce, že by ho koně s rytíři na zádech nezdolali. 

Tito „obrnění“ jezdci zatěžovali koňské hřbety minimálně 110 kg: asi 60 kg vážil 150—160 cm vysoký muž, a zbroj k tomu přidala nejméně 50 kg.

Císař plakal zlostí a zklamáním

Dne 14. července vyrazilo několik set Zikmundových křižáků přemoci šestadvacet mužů v čele se Žižkou, a dvě či tři ženy. Ovšem brzy se dali na ústup. 

Zikmund vše sledoval z Letné a plakal nad tím, že jeho skvěle vyzbrojeným rytířům odolali husitští „otrhanci“ vybavení primitivními zbraněmi. Ani se nepokusil o další útok na Vítkov, a po své korunovaci českým králem, která se narychlo odehrála na Pražském hradě obsazeném jeho přívrženci, odjel 1. srpna z Českého království. 

Vezl s sebou nejen hořký pocit z prohry, ale i z faktu, že ho jako svého krále husité neuznali. K tomu došlo teprve o 16 let později, kdy mu připsali zásluhu o přijetí Basilejských kompaktát.