O tom, že při obchodování dochází často k podvodům, věděli naši předkové z vlastní zkušenosti již před mnoha staletími. Není proto divu, že se Praha snažila takováto jednání eliminovat.

Strážci jménem litkupníci

Česká metropole s tím začala již v Ungeltu, založeném v raném středověku nedaleko dn. Staroměstského náměstí. Ten se stal ve 14. století ústřední zemskou královskou celnicí, neboť jedno z královských nařízení mělo za cíl chránit tímto způsobem tuzemské obchodníky před zahraniční konkurencí. (Do roku 1786, kdy byla zdejší celnice zrušena, sem neměla přístup městská policie.)

Pro cizince to znamenalo, že zboží, které hodlali prodávat v Praze či v jiných místech Českého království, museli nechat v Ungeltě proclít a prodávat je (až na výjimky) výhradně prostřednictvím místních kupců. Pro případ, že by zahraniční obchodník tato nařízení nerespektoval, mohl by přijít o zboží a navíc by musel zaplatit pokutu. 

Zboží na zdejší celnici zaregistroval, přeměřil či zvážil úředník zvaný litkupník, jenž měl k ruce městského měřiče a městského vážného, kteří jediní směli „loktem nebo vahou určiti množství zboží“ (proto tu byla váha a „míra sudová“). Kdyby kupec šidil a údaje o dovezeném zboží by se neshodovaly se zápisy litkupníka, nesměl by dotyčný opustit Prahu do chvíle, než by se vše vysvětlilo, případně než by zaplatil pokutu.

Na tržištích byly zakázané nejen pranice

Bránit nepravostem se město snažilo ze všech sil již od 13. století i na pražských tržnicích. 

Prodejci byli povinni respektovat cejchované váhy a míry, nesměli si navzájem pomlouvat zboží, přetahovat zákazníky a především prodávat zboží nekvalitní, za což hrozily vysoké tresty. Například v polovině 14. století měl trhovec za prodej takového zboží při prvním provinění stát celý den na pranýři, byl-li přistižen po druhé, měl tam strávit dva dny, potřetí ho čekaly tři dny a po čtvrté měl být vyhnán z města na sto a jeden den. Někdy dokonce nepoctivcům hrozilo useknutí ruky.

Postihován býval i prodej předraženého zboží. Města dávala vyvěsit na radnici pevné ceny, jejichž nerespektování bývalo trestným činem. 

Bohužel trhovci si k vyšším ziskům pomáhali jinak. Měřili a vážili pomocí zfalšovaných měr a vah, prodávali zboží, které se vůbec nemělo na trhu objevit (například leklé lososy), a míchali kvalitní zboží s méně kvalitním. Zákaznice si tak například odnášely máslo s přísadou loje, nevědomky kupovaly tlučený pepř s příměsí chlebových kůrek, sůl s vápnem či vosk s hrachem. Dochovalo se i svědectví o tom, že nabízený zajíc měl jen zaječí hlavu, kůži a nohy, zatímco maso v něm bylo liščí – což bylo o to horší, že zaječí maso bývalo drahé.

V rámci ochrany zlatníků se na trzích neprodávaly jejich cenné výrobky. Nabízeli je ve svých kamenných obchůdcích spojených s dílnou, což mělo i tu výhodu, že mohli pracovat v dílně, a od rozdělaného díla odcházeli pouze tehdy, přišel-li zákazník. 

Na Dobytčím trhu dbal o pořádek undrláčník 

Specifická opatření platila v této prodejně, specializované na sušené solené ryby na dn. Karlově náměstí, a stojící poblíž Novoměstské radnice. 

V mezititulku zmíněný undrláčník měl k ruce písaře a pacholky hlídající v noci zboží za pomoci psů, krmených z poplatků vybíraných od nájemců krámků. (Přesto si někteří prodejci raději ukládali zboží na noc do radnice.) 

Ovšem ani undrláčníkova práce ve dne nebyla snadná. Musel totiž nejen zajišťovat, aby se zdejší prodejci mezi sebou nehádali a aby si navzájem nepřebírali zákazníky, ale zároveň zabraňovat tomu, aby nepředražovali zboží a dodržovali jeho kvalitu. Dohlížel i na respektování nařízení zakazujícího vstup osobám ozbrojeným dýkou, tesákem či jinou „zbrojí“, a na to, aby se všichni chovali uctivě a prodejci chodili slušně oblečeni. K pravomocem undrláčníka patřilo vsadit hádající se kupce do šatlavy, vybírat pokuty a „nedobré zboží“ nechat spálit, naházet do Vltavy „či ve prospěch obce zabavit“.

Měšcořezci, překupníci a tržní řád

Tvrdým oříškem bývali zloději zvaní „měšcořezci“, kteří využívali návaly zákazníků a šikovně odřezávali kupujícím měšce připevňované k opasku a nahrazující dn. peněženky. (Po měšcích přišly na řadu kapsáře, což bývaly látkové kapsy přivazované tkalouny pod zástěru či sukni; první peněženky se objevily po roce 1762, kdy se u nás začaly používat papírové peníze.) Mnohdy je lidé chytili a tvrdě potrestali sami („byl mnohými pěstmi téměř ihned utlučen“), jindy se jich „ujal“ rychtář, který je po skončení trhu poslal dokonce někdy i na šibenici. 

Na svoji chvíli čekali i překupníci hodlající vykupovat neprodané zboží, které pak prodávali jinde za vyšší ceny. Tomu sice radní nemohli zabránit, ale dohlíželi na to, aby k tomu docházelo teprve poté, co trh oficiálně skončil. 

Podle P. Státníkové nastal výrazný posun ochrany kupujících kupředu díky prvnímu Jednotnému tržnímu řádu, vydanému roku 1791. Postupně vycházely řády další, ovšem za přelomový považuje tato pragensistka tržní řád z června roku 1905, který obsahoval i opatření proti šmelení a spekulacím.

Nenáviděný akcíz, který se stěhoval

Jednalo se o povinný celní poplatek neboli státní potravní daň, zvanou akcíz a zavedenou roku 1829. Praha ji od státu převzala roku 1878 a Pražané o ní hovořili jako o „čáře“. Tato daň z dovozu zboží a především potravin do města se platila od 25. června 1829 na přístupových cestách vedoucích do velkých uzavřených, tedy hradbami obehnaných měst říše samozřejmě včetně Prahy. 

Budovy akcízu sloužily nejen jako úřadovny, ale bývaly v nich i byty členů finanční stráže, kteří mívali na frekventovaných silnicích službu čtyřiadvacet hodin denně; na silnicích méně frekventovaných sloužili pouze přes den. Hranice akcízu se posouvala zároveň s posouváním hranice města podle toho, jak se připojovala dosavadní předměstí.

Potravní daň byla zrušena za Protektorátu Čechy a Morava 28. května 1942.

Úsměvné i dojemné přiznání 

Na závěr ocituji z knihy P. Státníkové úsměvnou „čárovou“ příhodu prodavačky husí Kateřiny Krištofové z Libuše, která prodávala na staroměstském Vaječném trhu, a Národní politika přinesla 8. listopadu 1924 toto její přiznání: „Potravní čáru jsem nikdáž neošidila! Vždycky jsem platila akcíz za všechny husy. Jen jednou – vědí, dostala jsem koroptvičku a tu jsem si dala do kapsy, aby ji nebylo vidět. A jak jdu (srdce mě tenkrát tlouklo jako perpentykl-hodinové kyvadlo-pozn.aut.), přijde ke mně pán od akcízu a povídá: Matko, když tu koroptev chcete pronést, musíte to udělat chytřeji: tak, aby jí nevyčuhovaly nožičky z kapsy! Jezuskote, já jsem se tenkrát červenala a tak mě to, věřejí, zamrzelo, že jsem se dopustila nesprávnosti!“