Nehrozí, že dnes navštívíme obdobu římského Kolosea, kde se pořádaly drastické souboje mezi divokými zvířaty, do nichž se zapojovali i lidé. Místo toho si přiblížíme jeden typ divadel hrajících české hry, která vznikala od poloviny 19. století. První byla výjimečná tím, že stála skutečně v Praze, a to na novoměstském dn. Karlově náměstí naproti Černému pivovaru. Jelikož prý měla jako první zavedené plynové topení, lákala celoročně Pražany od 8. prosince 1849 dlouhých deset let. 

Ostatní arény „vyrůstaly“ na předměstí před hradbami (takže přívlastek „pražské“ si nezasloužily), a byly určeny zpočátku výhradně pro letní představení.

Zvítězila obec Královské Vinohrady, resp. Viničné hory

Na území budoucích Vinohrad (jejichž název připomíná nejslavnější éru-vysazování vinic z nařízení Karla IV.) se tato divadla budovala ze zcela logického důvodu: v této lokalitě se tehdy táhly zahrady, pole a stromořadí, doplňované jen sem tam domky či vilami. Roku 1849 mělo toto předměstí 75 domů a 739 obyvatel, a teprve v letech 1875—1880 vznikalo souvislé osídlení.

Severní část Viničních hor se osamostatnila roku 1875 pod názvem Žižkov, a vinohradská obec byla povýšena na samostatné město roku 1881, které se připojilo k Praze roku 1922. 

Žádost o vybudování první vinohradské arény 

Někteří čeští vlastenci měli obavy, že v ní budou předváděny kusy kazící vkus diváků, a proto považovali za vhodnější počkat na první české kamenné divadlo s kvalitním repertoárem. Ovšem divadelní ředitel Johann Hoffmann (*1802—†1865) působící ve Stavovském divadle se ocitl ve složité situaci. Jednak scéna, kterou vedl, se ocitla ve svízelné finanční situaci (takže musel snižovat gáže) a navíc počátkem roku 1849 na ní měla údajně skončit česká představení. 

Na to zareagoval herec Forst (jenž coby ředitel nechal postavit jednu arénu v Budapešti), který Hoffmanna vyzval, aby zažádal o povolení stavby arény pro české hry. Žádost kupodivu vyřídily úřady kladně již 26. května 1849. Zemský výbor navíc slíbil, že zaplatí pronájem pozemku, určil, že aréna bude postavena svépomocí, a až panu řediteli skončí smlouva, objekt od něj výbor odkoupí. 

J. K. Tyl z pozice dramaturga českých představení si zadal dne 31. května téhož roku do Večerního listu Národních novin inzerát, že přijímá nabídky herců pro nové divadlo plánující české činohry a hry se zpěvy. 

Představuje se usedlost Pštroska

Dne 1. června Pražské noviny oznámily, že letní divadlo J. Hoffmanna bude postaveno kousek za městskými hradbami v zahradě Pštroska (na křižovatce dn. Vinohradské a Italské), takže bylo zřejmé, že Pražané budou na jejich představení chodit především Koňskou bránou.

Zahrada dostala název podle Jana a Babetty Pštrosových, kteří zakoupili roku 1815 rozlehlý pozemek, na němž byly dvě budovy z přelomu 18. a 19. století, slavné lázně neboli kurhaus a široko daleko známý zájezdní hostinec. 

Lázně s údajně léčivým pramenem sice neprosperovaly, takže je Pštrosovi uzavřeli, ale hostinec naopak vzkvétal. V jeho blízkosti se nacházely různé atrakce jako kolotoče či boudy kramářů, předváděli se zde zpěváci, komedianti, zpěváci, loutkáři, kolovrátkáři ap. Roku 1844 se po smrti otce Jana ujal Pštrosky jeho pětadvacetiletý syn Eduard (*1819—†1890). 

Stavbě předcházel souboj českého a německého tisku

Dne 22. června 1849 sdělil Pražský večerní list čtenářům, že pan ředitel Hoffmann postaví na zahradě Pštrosky letní divadlo. Navíc se podle onoho článku rozhodl, že na zimní měsíce „zřídí se řádné divadlo buď v Kotcích, buď v Michalském kostele, kde se asi čtyřikrát týdně hráti bude“. 

Jenže německý tisk zastoupený časopisem Die Wage namítal, že 120 000 pražských obyvatel stěží udrží české divadlo, neboť „Češi v Praze (…) jsou jenom děvečky, lokajové, vůbec proletáři a jiná holota“. List proto vyslovil podiv nad tím, proč ředitel Hofmann riskuje zřízením českého divadla, neboť „tím (…) si vyžene vznešené obecenstvo a znechutí mu divadlo.“

Jelikož 9. července 1949 uzavřel J. Hoffmann s Eduardem Pštrosem smlouvu o nájmu, Pražský večerní list na to zareagoval téhož dne následujícím oznámením: „Aréna pro české divadlo před Koňskou branou počne se již dnes stavět a 5. budoucího měsíce bude první české představení“. Dne 21. července 1849 oznámil tento list: „Na letním divadle ve Pštrosce se pilně pracuje; hrubší stavba jest jist dohotovena a již se klade podlaha na galeriích (…), po obou stranách stavějí se komnaty, kde se hercové strojiti budou a před jevištěm je orchestřiště pro hudebníky.“ 

Docházelo sice k dalším průtahům prací, ale v sobotu 11. srpna téhož roku začalo v 17 hodin první představení. Stalo se jím Jiříkovo vidění J. K. Tyla, který tehdy přednesl úvodní uvítací proslov.

Proč byly v divadle záhony, co oznamovaly červené praporky a jak to bylo s deštěm 

Prostorná Aréna ve Pštrosce, postavená ze silných trámů a obitá prkny, neměla strop ani střechu, byla téměř 78 m dlouhá a asi 33 m široká, hlediště mělo tvar podkovy a jeviště bylo široké necelých 60 m a přes 15 m hluboké. Pyšnila se také třemi galeriemi usazenými schodovitě za sebou, z nichž každá měla vlastní východ, což bylo důležité především pro případ požáru. Orchestřiště bylo odděleno od hlediště záhony květin, a dekorace se ukládaly do boudy za arénou. Opona „malovaná na způsob splývajících červených záclon“ byla dvoudílná a před představením se rozhrnovala, protože byla zavěšena na provaze. Když se otevřelo celé jeviště, byly vidět skutečné stromy v zahradě, kromě nichž se používaly i stromy ve formě malovaných kulis. 

O tom, v kolik hodin začne představení, informoval Pražany červenobílý prapor vyvěšovaný na Koňské bráně, a menší praporky vlály na dalších místech jako Prašná brána, mostecké věže ap. Občas byla o začátku představení „Praha informována i zvukově“, protože se střílelo z karabiny.

Úsměvné byly zásady pro případ deště: Pokud začalo pršet do konce prvního jednání, představení skončilo a vstupenky platily pro náhradní představení. Ovšem začalo-li pršet během druhého jednání či později, nárok na náhradu neplatil. 

Zpočátku hrála aréna denně, ale protože po prvním velkém zájmu začala návštěvnost klesat, konala se v týdnu pouze tři představení. Diváci mohli přicházet od května do konce září a v případě přetrvávajícího teplého období někdy i v říjnu. Přibývaly občasné nezbytné opravy dřevěné budovy, konkrétně zejména výměny shnilých trámů a prken. Bohužel v roce 1861 ji stavební komise označila za chatrnou a nařídila její zbourání, což se stalo koncem téhož roku.