Jak dokazují zápisky pamětníků se zájmem o historii Prahy, nebyli všichni naši předkové způsobnými uživateli veřejných prostor a neřídili se vždy vydanými zákony. Nejméně výbojní byli ctitelé ďáblových obrázků neboli hráči karet, zatímco milovníci pouličních pranic a střeleb zvyšovali strach Pražanů i honoráře pražských chirurgů a lékařů. (Chirurgové nebyli dlouho považováni za skutečné lékaře.) Na své si přišli i různí mastičkáři, kteří ovšem často pacientům spíše škodili, než prospívali.

Marná snaha vymýtit karbaníky 

Císař a český král Leopold I. Habsburský (1657—1705) považoval karetní hry za výraz rouhání, protože při nich často hráči přijdou o všechen majetek, a tak se je snažil zakázat. Bylo to však marné, protože například v hospodě U Fabiánů“ na dn. Václavském náměstí čp. 827 (na rohu s Jindřišskou) se hrálo někdy až o čtyři sta zlatých. 

Nic nezmohl ani další zakazující patent z prosince roku 1715 Karla VI. Habsburského (1711—1740), kterým se dokonce zakazovala i „jakákoliv hra, kterou budoucnost vynalezne“. Tento císař pokazil roku 1721 radost z výhry i dvěma vznešeným karbaníkům – hraběti Metternichovi (dvornímu maršálovi trevírského kurfiřta, nikoli ministru zahraničí a později státnímu kancléři Rakouského císařství) a Janu Václavovi Deymovi ze Stříteže. Deym byl nejprve odsouzen k domácímu vězení, kde ho střežila pětičlenná(!) stráž, a 28. července 1722 ho Karel VI. poslal na čtyři týdny do hradní Bílé věže. Metternich nejenže prohrál téměř 1 100 zlatých (za tuto by si koupil deset vykrmených krav), ale čekala ho pokuta ve výši téměř 9 000 zl. (snížená nakonec na 4 300 zl.).

Jelikož karbanící hráli i nadále, věnovala jim pozornost i Marie Terezie (1743—1780). Svým rozhodnutím z 27. dubna 1746 nejenže ponechala dosavadní pokuty, které se prý rovnaly dvojnásobku prohry a trojnásobku výhry, ale začala postihovat pokutou ve výši 4 000 zl. i ty, kteří hře přihlíželi, bankéře a majitele bytu, kde se karban odehrál. Zároveň slíbila, že kdo prozradí karbaníky, bude mít zachovánu anonymitu a navíc obdrží odměnu ve výši třetiny stanovené pokuty. 

Nevhodné žerty z mladické nerozvážnosti 

Pražané v minulosti nešli pro ránu daleko, a jako důvod jim posloužilo kdeco. Například o Štědrém dnu roku 1654 se studenti pražské univerzity vraceli zřejmě z půlnoční, a Na Můstku míjeli strážné, kteří tu měli stanoviště. Teprve poté, co byli mladíci čtyřikrát vyzváni k odpovědi na otázku „kdo tam“, se ze tmy ozvala slova: „Ty medvědáři, co tak řveš?“ Za to strávila bujná čtveřice noc na hlavní strážnici a druhý den se ocitla v tzv. univerzitním kurníku, což byl dřevěný domek na dvoře Karolina sloužící jako univerzitní vězení. Jenže jelikož univerzita se řídila podle svých paragrafů, profesoři vězně velmi brzy propustili na svobodu.

Další, tentokráte tříčlenná skupina studentů, si „zažertovala“ s lazebnickým učedníkem, který nesl zapálený svícen. Nejprve mu ho sebrali, pak svícen házeli jeden druhému, a když je napomenul lékárník, který toto napadení sledoval, hodili svícen na hlavu jemu a vulgárně mu nadávali. Páni profesoři ani tentokráte nepotrestali „ubohé“ studenty, které přivedla stráž. 

Těžko pochopit i chování studenta Leopolda Marcarta. Ten již v útlém mládí vytloukal okna v bytě jistého feldvébla a pral se s vojáky, a za studií zřejmě střílel z muškety poblíž Profesního domu jezuitů na Malostranském náměstí. Problémem bylo, že ho policie nemohla zatknout, neboť u něj nenalezla zbraň. (O Domu professe se více dozvíte v Pražském okénku z 15. 7. roku 2022 nebo v II. dílu knihy Pražská okénka.)

Otloukání a nesmyslné střílení

Různé nepřístojnosti prováděli samozřejmě i dospělí, i když od nich by člověk čekal větší rozvahu. Například u kostela Panny Marie Sněžné na dn. Jungmannově náměstí se v červenci roku 1666 otloukali dva Pražané kvůli vzájemné nenávisti španihelkami tak výbojně, až jeden z nich upadl na zem. V tu chvíli zasáhli do sporu další dva muži: vyhlášený rváč a podkoní ležícího muže, a bratr druhého „šťouchala“. Výsledkem bylo jedno smrtelné zranění. 

Kulky létaly například v červenci 1677. Střelec mířil na střechu a vrata kláštera mírumilovných karmelitek u sv. Josefa ve chvílích, kdy věšely prádlo nebo se procházely v klášterní zahradě. Pachatelé nebyli dopadeni a tak v klášteře se ve vyčleněném prostoru usadila stráž pro případ, že by se střelba opakovala. 

Souboj, který by nezakázal ani Karel IV.

Na pražských ulicích se tímto způsobem řešily i spory, které by vyřídilo pár záhlavců, jenže zejména šlechtici volili noblesnější řešení (která však kopírovali i lidé méně majetní). Souboje prý zakazoval již Majestas Carolina (Codex Carolinus), připravený Karlem IV. v letech 1350—1351 (který však kvůli nesouhlasu šlechty nevyšel; zachoval se pouze v rožmberském archivu).

Historik Antonín Novotný zmínil jeden souboj, který byl vskutku výjimečný a měl by sloužit jako vzor pro ostatní horké hlavy. 

Došlo k němu v červnu 1849 a jeho protagonisty byl právník a student lycea, kteří se dohodli, že se budou bít „kvůli holce“. Oba měli evidentně z tohoto střetu strach, nicméně nechtěli být za zbabělce, a tak se postavili na dojednaných pět metrů proti sobě – „a už jeden z bitců sahá se zavřenýma očima do bambitkové skříňky, v níž ruka na místě smrtící zbraně nalezne – rohlík.“ V tu chvíli vyběhli jejich kamarádi z úkrytů, „truchlohra končila fraškou“ a z rádobystřelců se stali přátelé. 

Výtržníci „zlobili“, i když se obávali pranýřů a vězení

Kromě známých pranýřů prý mívali lidé na Malostranském rynku na očích ještě koncem 17. století „potupného koně“, na kterého byl provinilec „kvůli posměchu sázen“. Na Staroměstském náměstí zase stávala železná klec, odstraněná až za vlády Josefa II. (1780—1790). Podle úsměvné a málo známé historky vznikl jeden pranýř vskutku neobvyklý. Byl zhotoven pro dvě hádavé sousedky, které byly usazeny do prkna „osmičkového tvaru se dvěma otvory pro hlavy a čtyřmi jinými pro ruce“, a ony „stojíce těsně proti sobě, nemohouce se však vzájemně dosáhnouti, směly se nejvýše poplivati.“

Z vězení děsila pachatele snad nejvíce Daliborka, stojící na severní straně areálu Pražského hradu. Rudolf II. (1576—1611) „dozvěděv se o množství mordů hanebných a nešlechetných, páchaných nočního času po Praze“, nařídil rozestavět pro výstrahu na náměstích tzv. „poloušibenice“. 

Vděční pražští diváci veřejných poprav

Je známo, že Pražané považovali veřejné popravy za velmi zábavnou podívanou, o níž nechtěli nikdy přijít; mnohé měšťanky si prý  této příležitosti nechávaly ušít nové šaty, aby se předvedly především svým „přítelkyním“. 

Lidé sice s chutí sledovali práci kata a jeho holomků, ovšem pokud zjistili, že mistr ostrého meče trápil „odsouzence, kterého měl sprovoditi se světa, jak zákon kázal, tu nezřídka ohrožen byl kat na vlastním životě.“ Jednoho například 13. září 1591 kamenovali za špatně provedené oběšení, a 19. srpna 1609 byl další kat utlučen „od vojáků, nemohoucích snésti pohled na druha, těžce pracujícího k smrti v nedbale zadrhnuté smyčce.“