Pražské „ledové“ radovánky
Takto vypadaly šlajfky, které se u nás používaly až do 50. let minulého století. (Kresba: Jiří Filípek)

K zimním radovánkám obyvatel české metropole patřilo dovádění na ledu, jemuž se věnovaly nejen děti, ale holdovali mu i dospěláci. My se proto v následujícím povídání na tento druh oblíbené zábavy podíváme blíže.

Bruslařské kolotoče

Pražané mohli bruslit především na vybraných místech zamrzlé Vltavy, obehnaných „plůtky“ ze sněhu. Nebylo divu, že zejména děti nechápaly, proč by měly platit za vstup na „svoji“ řeku, a tak to řešily tím, že takový „plůtek“ jednoduše přeskočily. 

Právě na Vltavě patřily k nejvíce oblíbeným zábavám takzvané bruslařské kolotoče, jejichž „zřízení“ bylo snadné: kdo se chtěl povozit, usedl do dřevěné kukaně upevněné na koncích klád, uprostřed pospojovaných, které tlačili ochotní bruslaři a tím uváděli „kolotoč“ do pohybu.

Risk, který stál někdy dětské životy

Zamrzlá Vltava lákala děti i k velmi riskantním hrám, k nimž patřilo především tzv. dělání Pražana, valchování, koženkování či rupání ledu. Při této svérázné zábavě šlo o to, že zejména chlapci vstupovali na led, který pod nimi slyšitelně praskal, ovšem mysleli přitom nikoli na možné následky, nýbrž na to, že kdo na takovém kusu ledu vydrží nejdéle, sklidí obdiv ostatních. Samozřejmě se stávalo, že někdo přecenil své síly, včas nepřeskočil na spolehlivější kru a skončil v ledové vodě, z níž ho museli ostatní vytáhnout – což byla pochopitelně ta lepší varianta. Některé děti totiž bohužel zaplatily za svoji „hravost“ cenu nejvyšší.

Služby „ledových mužů“

Pražané mívali k dispozici pochopitelně také umělá kluziště obehnaná dřevěnými ohrádkami, jejichž připravenost k provozu oznamovali nájemci zvaní ledoví muži červenobílými praporky, které vytahovali na dřevěné sloupky. Někdo měl brusle vlastní, a kdo je neměl, ten si je mohl za 20 krejcarů na půl hodiny půjčit. Bruslařům ovšem nabízeli zmínění nájemci – jejichž úkolem bylo především odmetat z kluzišť čerstvě napadaný sníh – i další služby. Například v případě potřeby propichovali šídlem dírky do řemínků držících brusle zvané šlajfky na botách a udržovali ohníčky v hrncích s dřevěným uhlím, u nichž se mohli sportovci ohřát. Přes den hrávali na kluzištích k dobré pohodě flašinetáři a po setmění je osvětlovaly lampiony.

Takto vypadaly šlajfky, které se u nás používaly až do 50. let minulého století. (Kresba: Jiří Filípek)
Takto vypadaly šlajfky, které se u nás používaly až do 50. let minulého století. (Kresba: Jiří Filípek)

Bidla a křesla

Ženy tvořily zpočátku mezi bruslaři výjimku. Jednak jim překážely dlouhé sukně, jednak byly-li vdané, budila jejich přítomnost na kluzišti pohoršení. Ty, které se však nedaly odradit a chtěly si pohyb na ledě vychutnat, si mohly najmout tzv. bidla, což byli muži, kteří je na ledě podpírali. Některé se spokojily s méně extravagantní formou „bruslení“, jež spočívala v tom, že se nechaly vozit po kluzišti ve speciálně upravených saních, což byla křesla s vysokým opěradlem, která tlačil sluha či ctitel. Tuto formu „sportu“ však lékaři doporučovali spíše starším ženám, které měly přenechávat „klouzání na želízkách… toliko mladým, jejichž hnáty nejsou ještě tak křehké jako u starých“. Nutno ovšem přiznat, že mnohé dívky nechodily na kluziště kvůli sportu, ale hledaly zde ženichy. Pokud chtěl muž vyzvat ženu ke společnému prohánění po ledové ploše, udělal to prý stejně jako při tanci – tedy úklonou a smeknutím klobouku.

Klouzačský spolek

Roku 1868 vznikla v Praze první česká bruslařská organizace zvaná Lední klub, jemuž Pražané říkali klouzačský spolek, a navíc tu roku 1880 založil J. Rössler-Ořovský „Bruslařský závodní klub“. O rok později měl tento sport tolik příznivců, že mohly být na Vltavě uspořádány první rychlobruslařské závody v Čechách.

Pražské zimy bývaly v minulosti jaksepatří tuhé, o čemž svědčí fakt, že například v roce 1784 pokryl Vltavu led silný jeden metr a dvacet centimetrů. V takovýchto případech bylo možné dojet po Vltavě na bruslích z centra města až do Braníka. Svého času se bruslilo například i na Střeleckém ostrově, kde v roce 1871 vystupoval americký krasobruslař Jackson Haines. V této souvislosti stojí za zmínku, že krasobruslení se zpočátku říkalo „ozdobné bruslení“.

První zimní stadion byl na pražském ostrově Štvanice otevřen v lednu roku 1931.

Přihlaste se k odběru newsletteru

A články z rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové vám budou chodit zdarma přímo do vaší e-mailové schránky.

Máte rádi články z rubriky Pražské okénko?

Podpořte jejich vznik libovolnou částkou.
Načtěte do svého bankovnictví tento QR kód a nastavte částku dle libosti. Přednastaveno tam je 300 Kč, v jaké výši bude váš příspěvek, je jen na vás. Peníze takto posíláte na účet č. 4542775036/5500 vedený u Raiffeisenbank. Děkujeme.

Stanislava Jarolímková

Stanislava Jarolímková

Autorka rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové. Její medailonek najdete tady.

Autory ilustrací pro rubriku jsou Karel Benetka, Jiří Filípek a Miloslav Čech.

Rubriky

Sledujte PKK i na sociálních sítích

Máte pro nás námět na téma nebo článek? Máte zájem o rozhovor nebo máte tip na zajímavého respondenta? Ozvěte se nám.

 

Chtěli byste na portálu Praha křížem krážem publikovat vlastní článek? Nebo máte zájem o smysluplné PR pro svůj projekt, knihu nebo podnik? Napište nám.