Praha (proti)židovská
Náhrobky na Starém židovském hřbitově dokazují svéráznost těchto míst posledního odpočinku. Nápisy bývaly až do 19. století psány hebrejsky a obsahovaly jméno zemřelého i jeho otce (u žen jméno manžela), datum úmrtí i povolání. Profese nebožtíků zachycovaly často symboly – například nůžky pro krejčího, hmoždíř pro lékárníka ap. (Foto: Miloslav Čech)

Tento pohromami stíhaný národ žil samozřejmě i ve středověké Praze. Jeho příchod údajně věštila kněžna Libuše, podle níž „za jejího vnuka přijde do Čech cizí národ, a když bude vlídně přijat, přinese zemi štěstí“. Roku 860 prý byli Židé přijati i v Praze a mohli bydlet nejprve v předměstské osadě Újezd, kterou ve 14. století připojil k Malé Straně Karel IV.

Od Židovského města po Josefov

Postupně se usazovali i na dalších místech metropole: v okolí dn. Dušní ulice, Voršilské, V Jirchářích, Opatovické, pod Vyšehradem ap. Jejich nejvýznamnější lokalitou se stalo Židovské město, o němž se zachovala první zmínka z roku 1096. Vzniklo na tehdy strategickém místě, jímž vedla (až do 12. století, kdy byl postaven první kamenný Juditin most) obchodní stezka k brodu v místě dn. Mánesova mostu. 

Ghettem se toto město začalo nazývat teprve od 16. století, roku 1848 bylo zrušeno a změnilo se na chudinskou čtvrť, z níž se mohli zámožní Židé stěhovat do ostatních lokalit metropole. Do bývalého ghetta naopak mohli přicházet chudí nežidovští obyvatelé ostatních částí Prahy. Roku 1850 se připojilo k Praze a dostalo název Josefov na počest Josefa II. (syna Marie Terezie), který židovské obyvatelstvo zrovnoprávnil s ostatními. 

 

Mapka Josefova, nacházejícího se na severozápadě Starého Města pražského (Kresba: Jiří Filípek)
Mapka Josefova, nacházejícího se na severozápadě Starého Města pražského (Kresba: Jiří Filípek)

Svérázné pražské židovské hřbitovy

Pro tato místa posledního odpočinku Židů je typické, že náhrobky bývají nakupené na poměrně malé ploše. Důvodem je fakt, že ostatky nebožtíků byly ukládány jeden nad druhým ve vzdálenosti „šesti dlaní“, takže počet náhrobních kamenů se po každém pohřbu zvyšoval. 

Na území dn. Prahy vznikla řada židovských hřbitovů a my si stručně představíme alespoň některé. 

Nejprve vznikl ten, který se nacházel na místě dn. malostranské ulice Míšeňské či v oblasti Újezda. Další vznikl kolem roku 1270 za Přemysla II. Otakara na tzv. Židovské zahradě nacházející se tehdy ještě na pražském předměstí v místech dn. Vladislavovy a Spálené ulice a využíván byl do roku 1478. V první polovině 15. století ho nahradil Starý židovský hřbitov. Rozkládá se dodnes východně od dn. náměstí Jana Palacha a bývá řazen k nejpamátnějším pohřebištím světa. Dočkal se několika rozšíření a byl v provozu v letech 1439—1787, kdy Josef II. zakázal z hygienických důvodů pohřbívání v husté městské zástavbě. Roku 1911 ho obehnala zeď. 

Náhrobky na Starém židovském hřbitově dokazují svéráznost těchto míst posledního odpočinku. Nápisy bývaly až do 19. století psány hebrejsky a obsahovaly jméno zemřelého i jeho otce (u žen jméno manžela), datum úmrtí i povolání. Profese nebožtíků zachycovaly často symboly – například nůžky pro krejčího, hmoždíř pro lékárníka ap. (Foto: Miloslav Čech)
Náhrobky na Starém židovském hřbitově dokazují svéráznost těchto míst posledního odpočinku. Nápisy bývaly až do 19. století psány hebrejsky a obsahovaly jméno zemřelého i jeho otce (u žen jméno manžela), datum úmrtí i povolání. Profese nebožtíků zachycovaly často symboly – například nůžky pro krejčího, hmoždíř pro lékárníka ap. (Foto: Miloslav Čech)
Podobný ráz mají i hroby na Starém olšanském židovském hřbitově. (Foto: Miloslav Čech)
Podobný ráz mají i hroby na Starém olšanském židovském hřbitově. (Foto: Miloslav Čech)

Nenávist vyvolávalo především vynucené bohatnutí

Postupně byli Židé oběťmi diskriminace ze strany českých králů. Nesměli vykonávat jiná povolání než obchodování, půjčování peněz a „provádění různých finančních převodů, takže tento obor se nadlouho stal jakýmsi židovským monopolem. Důvod? Jak církev, tak i šlechta ho považovali „pro křesťany za nedůstojný.“ Dokonce i Jan Hus – a po něm husité – „pokládal lichvu za těžší než smrtelný hřích a Husův přítel Jakoubek ze Stříbra navrhoval Židy převychovat tělesnou prací.“ 

Přitom tito lidé pouze vykonávali povolené profese, a nenáviděni a pronásledováni byli jen za to, že při jejich výkonu bohatli. Naproti tomu paradoxně nikdo neodsuzoval nikoho, kdo takového židovské služby využíval.

Zaskočená královna Žofie

V Chebu se 2. května 1389 oženil král Václav IV. se svou druhou manželkou Žofií Bavorskou, ale v západočeském městě musel zůstat kvůli zde konanému jednání říšského sněmu. Novomanželka se proto vydala sama (ovšem s doprovodem) do Prahy, a na manželovo město i sídlo se velmi těšila.

Jenže zanedlouho poté, co projela některou městskou bránou, ji zaskočil silný a nepříjemný zápach, který se linul ze Židovského Města, kde se 18. dubna téhož roku odehrál největší pogrom v Českém království. V 80. letech 14. století se totiž v Evropě zdvihla nová vlna odporu proti Židům, která se nevyhnula ani Čechám. Pražané na to zareagovali spontánním výlevem protižidovských nálad, které se až do té doby projevovaly v méně hrůzných podobách než v ostatních zemích. Jistou roli prý sehrálo i o to, že pogrom vypukl o Velikonocích.

K protižidovským náladám přispěla i katolická církev, která ústy kazatelů šířila všemožné protižidovské pomluvy a předsudky. Tato slova pochopitelně padala na úrodnou půdu, neboť širší lidové vrstvy sdílely všechny dobové předsudky a pomluvy namířené proti Židům, a k výbuchu velkého „požáru“ stačilo velmi málo. 

Konflikt vyrostl ze zdánlivě banální příhody

Jakýsi kněz pospíchal Židovským městem se svátostí k umírajícímu a cestou se dostal do sporu s procházejícími se Židy. Z nich kdosi zasáhl kamenem kněze a snad i svatou hostii, což křesťané brali jako její znesvěcení. Zpráva o tom bleskurychle rozšířila, a protože k onomu střetu došlo o zmíněných Velikonocích, seběhli se do Židovského města Pražané s motykami, vidlemi, sekerami, noži a holemi. 

Městští drábové odvedli řadu Židů do vězení a celá událost tak mohla skončit přísným potrestáním viníků, případně celé židovské obce. Ostatně tak si to přáli i staroměstští konšelé.

Jenže rozčilený křesťanský dav se s tímto zásahem nespokojil a vzal židovskou čtvrť útokem, při kterém byly židovské domy nejprve vyrabovány a pak zapáleny. Rozvášněný dav upaloval Židy v hořících domech, zabíjel je na ulicích a mstil se i na mrtvých, které vytahoval z hrobů a zohavoval. Násilné smrti neunikli ani ti, kteří hledali spásu ve Staronové synagoze. Krev na jejích zdech pak ještě po staletí vydávala svědectví o hrůzné masové vraždě. Při pogromu přišlo o život přes tři tisíce osob, jejichž zohavená těla pak byla hromadně spálena na ulici. Zachránili se jen ti, co se v tu dobu nacházeli mimo Prahu a skupina „hezkých dětí“, které byly pokřtěny a adoptovány bohatými křesťanskými rodinami. 

Staronová synagoga pochází z druhé poloviny 13. století a její dostavby se protáhly až do počátku 18. století. (Foto: Miloslav Čech)
Staronová synagoga pochází z druhé poloviny 13. století a její dostavby se protáhly až do počátku 18. století. (Foto: Miloslav Čech)

Ještě třetí den po tomto výbuchu nenávisti byli vyzýváni chudí křesťané, najatí ke spalování mrtvol, aby Židy, které najdou živé ve skrýších, hodili do plamenů. A podle dobových pramenů se tak i stalo. Zápach, který zaskočil královnu Žofii, byl enormně nepříjemný zejména proto, že hořely právě ostatky pobitých židovských obyvatel.

Nejvíce vydělal král

Václav IV. na tomto pogromu nenesl žádnou vinu. Totéž však nelze říci o jeho úřednících, kteří nedokázali včas zasáhnout. Teprve po skončení incidentu vydal královský podkomoří Zikmund Huler příkaz k internaci všech Židů a zapečetění jejich majetku.

Král byl celou událostí velmi pobouřen a uložil staroměstským konšelům pokutu dvacet tisíc kop pražských grošů a navíc si ponechal i veškerý křesťanský lup z ghetta. Třebaže to představovalo jen malou náhradu za utrpěnou škodu, byl král jediným, kdo měl z neštěstí Židů, kterým shořely všechny dlužní úpisy, tedy podstatná část jejich majetku, skutečný prospěch. 

F. Palacký ve svých Dějinách národu českého uvádí, že král Václav IV. „nic mimořádného ku prospěchu Židů neučinil (…) mnoho chválená, mnoho haněná Václavova láska k Židům nevztahovala se dále, nežli že často přikazoval ouřadům, aby věřitelům židovským proti váhavým dlužníkům domáhaly se práva,“ a že tedy hájil zájmy svého regálu. 

Český historik však opomenul, že tento královský příkaz úředníkům byl pro Židy velmi přínosný.

Přihlaste se k odběru newsletteru

A články z rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové vám budou chodit zdarma přímo do vaší e-mailové schránky.

Máte rádi články z rubriky Pražské okénko?

Podpořte jejich vznik libovolnou částkou.
Načtěte do svého bankovnictví tento QR kód a nastavte částku dle libosti. Přednastaveno tam je 300 Kč, v jaké výši bude váš příspěvek, je jen na vás. Peníze takto posíláte na účet č. 4542775036/5500 vedený u Raiffeisenbank. Děkujeme.

Stanislava Jarolímková

Stanislava Jarolímková

Autorka rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové. Její medailonek najdete tady.

Autory ilustrací pro rubriku jsou Karel Benetka, Jiří Filípek a Miloslav Čech.

Rubriky

Sledujte PKK i na sociálních sítích

Máte pro nás námět na téma nebo článek? Máte zájem o rozhovor nebo máte tip na zajímavého respondenta? Ozvěte se nám.

 

Chtěli byste na portálu Praha křížem krážem publikovat vlastní článek? Nebo máte zájem o smysluplné PR pro svůj projekt, knihu nebo podnik? Napište nám.

Další články z rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové

404 - Nenalezeno

Nenašli jsme nic, co by odpovídalo vašemu hledání. Zkuste upřesnit hledání nebo využijte hlavní menu k navigaci na webu.