Tato zařízení se budovala proto, aby se prodloužila doba využitelnosti zde uloženého přírodního ledu, který odtud rozváželi zájemcům ledaři, o nichž jsme si povídali minulý týden. Dnes si představíme obě pražské „ledové banky“.

První sloužila dvacet let 

Stala se prvním zařízením svého druhu v Praze, byla postavena roku 1883 na ostrově Štvanice, ovšem měla jednu zásadní vadu: byla dřevěná. Podle některých pramenů udržela led ve využitelném stavu sice až do konce léta, ale počátkem 20. století už mívali pražští zákazníci – řezníci, hostinští, cukráři apod. – vyšší nároky. A byli to zřejmě především hostinští, kteří iniciovali stavbu ledárny moderního typu – zděnou. Měli pravdu v tom, že dřevo skutečně není pro tento druh staveb vhodným materiálem.

Druhá ledárna vyrostla v Braníku a sloužila 43 let

Jejího vybudování se ujala karlínská firma Nekvasil, která pro ni zvolila místo na pravém vltavském břehu v Braníku, v dnešní Ledařské ulici, kde pro ni bylo podle dlouhodobých pozorování nejvhodnější místo: voda v řece tu totiž měla teplotu v průměru o tři stupně nižší. Ledárna stála dále od břehu – až na konci umělé zátoky, takže nebyla zatopena ani za nejhorších povodní. 

Areál ve tvaru obdélníku 90 krát 180 m byl postaven v letech 1908—1911. Zahrnoval kromě nejdůležitější budovy zvané lednice, stojící v centru areálu, i další objekty z cihlového zdiva a omítaných kvádrů, k nimž patřily dvě strojovny, skladiště na ledařské nářadí, stáje pro 120 statných koní se seníkem na půdě, kovárna, kolárna, uhelna, budova pro správce apod. Architekti nezapomněli ani na ohřívárnu pro ledaře. 

Lednice byla bez oken a měla kapacitu 20 000 tun ledu

Objekt byl – na svou dobu zcela výjimečně – řešen konstrukčně jako prostorná trojlodní hala o rozloze 2 300 m²  s železobetonovou konstrukcí. Byl z jedné třetiny zapuštěn do země a jeho stěny tvořilo dvouvrstvé zdivo, silné u země 2,5 m a pod střechou 1 metr, mezi něž se vkládala izolace z korku. Využívaly se i izolace asfaltové, a izolační funkci plnila také dvouplášťová stropní konstrukce; byl zde také nejen důmyslný systém kanalizace, ale i větrání, které zajišťovalo třináct větracích střešních otvorů krytých věžičkami. 

Ledaři vyřezané bloky ledu dopravovali ke třem páternosterovým elevátorům, které je vyvážely vzhůru do lednice. Ledové bloky byly nejprve rozdrceny a výsledná ledová drť plnila prostor lednice, kde se z ní brzy vytvořil jednolitý blok. Plnění lednice prý trvalo obvykle osmatřicet dní.

Před rozvozem ledu koňskými potahy a později i nákladními automobily bylo nutno bloky znovu rozřezat na velikost podle přání odběratele.

Pokrok nelze zastavit

Kvůli nástupu moderních chladicích zařízení, která se „usazovala“ i v domácnostech a ve firmách, se branická ledárna stala pouhou raritou. Navíc roku 1954 Slapská přehrada coby součást vltavské kaskády způsobila oteplení vltavské vody a jen občasné zamrzání. Za těchto okolností bylo logické, že tato „ledová banka“ byla uzavřena. 

Praha ji využívala především jako sklady brambor, ale protože nebyla udržována, chátrala. Od ledna 1994 je v soukromých rukou.