Petra Johansson je herečka, režisérka, scénáristka a divadelní pedagožka. Je také hrdou klatovskou rodačkou a ve svém rodném městě opět se svou rodinou žije. I když část života, například dobu vysokoškolských studií strávila v Praze. Tady se seznámila se svým budoucím manželem. A jakmile dostudovala, odstěhovali se spolu do Švédska, odkud její muž pochází.
Ani ve Švédsku se neztratila. Počáteční jazykovou bariéru překonala během několika měsíců, a nakonec i tady vystudovala herectví a režii, a pak ještě přidala vysokou školu zaměřenou na divadlo a gender. Následně působila v divadlech ve Stockholmu, Jönköpingu a Tranås.
Po šestnácti letech života ve Švédsku se s manželem a oběma syny, kteří se tam narodili, vrátila zpět do Česka. I tady neúnavně tvoří. A v současné době pracuje nejen na vlastním projektu, divadelním Spolku LEK, pro který mimo jiného píše autorské hry, ale také maluje originální skleněné šperky. Často ji tak potkáte na trase Praha – Klatovy. Zajímá vás, jaký je její vztah k Praze a která místa tu má ráda? Zeptala jsem se jí za vás.
Která místa tu máš ráda?
Nejraději mám můstek přes Čertovku na Kampě a hned po něm Vyšehrad. Pak mám ráda Valdštějnskou zahradu, Karlův most o půlnoci, různá zákoutí Starého Města, Židovské město a Nový Svět. Mám pocit, jako bych se vrátila do jiných dob… Čekám, že na mě zpoza rohu vyběhne Rozina Sebranec nebo Golem. Nesmím zapomenout ani na Národní divadlo. Když jsem hrávala na Nové scéně, vždycky jsem vystoupila z tramavaje už na Újezdě a šla pěšky přes most. Kochala jsem se pohledem tu nádhernou historickou stavbu u řeky a říkala jsem si, že mám v životě obrovské štěstí, že tam můžu pracovat.
Po jakých místech se ti stýskalo, když jsi žila ve Švédsku?
Když jsem žila ve Švédsku, tam jsem se ve snech kupodivu neustále vracela do Pařížské ulice. Pravidelně se mi zdávalo, že kráčím vylidněnou Pařížskou směrem na Staroměstské náměstí. Kdykoliv jsem ale přijela do Prahy, vrhala jsem se na Karlův most. Ten byl vždy povinnou zastávkou. Bez návštěvy tohoto magického místa jsem odmítala jet domů do Švédska.
Které části města jsou v současnosti spojená s tvým profesním životem?
Mám v životě asi obrovské štěstí a nebo si umím přát. Můj profesní život je totiž spojený s mými nejoblíbenějšími částmi Prahy. Učím na Prague Film School, což je hned za Národním divadlem, hrávala jsem v divadle Kampa, takže jsem pravidelně chodila okolo svého oblíbeného můstku přes Čertovku, Nesmím samozřejmě zapomenout na Městská divadla pražská, která jsou vzdálená jen několik kroků od Václavského náměstí.
V současné době hraju v divadle Troníček u Kafkovy hlavy a vedu interaktivní semináře v Evropském domě, což je hned za rohem… jinými slovy, zase si to všechno oběhám pěšky. Pohybuju se v radiu 500 metrů od stanice metra Národní třída.
Jednou z mála výjimek v tom byla moje první oficiální výstava v Praze s Relax šperky. V lednu mě oslovila výtvarnice a módní návrhářka Jana Kohoutová, abych s ní vystavovala v pražském Art Centru Botič. Takže jsme kousek od Vyšehradu. O téhle akci dokonce vyšel článek, ve kterém mě nazvali přední českou výtvarnicí. 
Spolu se mnou tam ještě taky vystavovala klatovsko-přeštická malířka Jarka Papežová z Ateliéru s duší.
Máš nějaké zkušenosti jako průvodkyně?
Ano, mám, jako amatérská. V době studií jsem si přivydělávala jako tlumočnice, takže k tomu leckdy připadl i úkol provést zahraniční hosty po Praze. Ale pokud jsem mohla, tak jsem to raději přenechala mému manželovi, který byl manažerem cestovní kanceláře a vynikajícím profesionálním průvodcem.
Praha je plná příběhů. Podělíš se o nějaký svůj, který je s ní spojený?
Jéjej, historek já mám plné šuplíky. Ha, ha, ha, ha. Ale za tu nejvtipnější považuju setkání s princeznou Dianou. Už ani nevím, ve kterém roce to bylo, ale přijela tehdy se svým ještě manželem princem Charlesem do Prahy na neočekávanou návštěvu. Studovala jsem na filozofické fakultě, a ta má krom hlavní budovy na náměstí Jana Palacha také učebny v Celetné ulici. Přebíhala jsem tehdy Staroměstské náměstí a spěchala na seminář do Celetné. Už jsem měla značné zpoždění. A vtom se přede mnou začala štosovat auta, černé limuzíny, jedna za druhou. Herdek!!! To se mi vůbec nehodilo. Snažila jsem se mezi nimi projít, ale nešlo to.
Najednou se otevřely dveře jednoho z aut, vystoupila z něj princezna Diana, podala mi ruku a řekla: „How do you do.“ Připadla jsem si jako ve snu… Otevřela jsem pusu, blbě se usmívala a rozhlížela se kolem, kde jsou jako ty skryté kamery, tohle bude určitě nějaká dvojnice, to je ale blbej fór. To všechno mi běželo hlavou. Večer pak v televizi ve zprávách vyšla reportáž: Dnes princezna Diana a její manžel princ Charles neočekávaně navštívili Prahu. Někteří Pražané byli vskutku zaskočeni… a tam záběr na mě, jak se tvářím jako totální pitomec!!! 😃 Chodila jsem týden kanálama… 😃
Kdybys měla vybrat jedno místo, které podle tebe stojí za to navštívit, jaké by to bylo?
Tak to je těžká otázka. Jen jedno místo. Asi by to byl Karlův most o půlnoci. Bez lidí.
Když se na něj postavím, koukám na Hrad, a pak na Vltavu, přijde mi, že stojím na nějakém magickém místě, které mě nabíjí. Připadám si spojená s lidmi, kteří tu za ta století prošli… kameny Karlova mostu pro mě vypráví své příběhy, kterým ráda naslouchám.
Titulní foto: © Iwushko, grafické úpravy Kristýna Maková
