Petra Drahanská je šéfredaktorkou časopisu Gymnasion, garantkou certifikovaného výcviku Metod zážitkové pedagogiky Prázdninové školy Lipnice a lektorkou na volné noze. Založila a vede spolek Mokoša – mezigenerační setkávání žen. Žije na jižní Moravě a v Brně má svou soukromou praxi, v rámci které se věnuje osobnímu rozvoji, poradenství a koučinku.
Která místa v Praze máš ráda?
Jedna z vinohradských ulic v oblasti mezi náměstím Míru, náměstím Jiřího z Poděbrad a Grébovkou (Foto: © Prague City Tourism)
Když si tužkou na mapě zakroužkuji prostor mezi Mírákem, Rígrákem, Jiřákem a Grébovkou, tak tam jsou místa, uličky, kavárničky, obchůdky a jiné kreativní prostory mimo hlavní turistické tahy, plné obyčejného městského života, kde se cítím jako doma, i když nejsem z Prahy. Navíc se tam ještě vtěsnala magická Prašina – tajuplné a temné místo uprostřed zářící Prahy, kde nefunguje elektřina, nesvítí lampy, nejezdí tramvaje, nehraje rádio a mobil je bez signálu. Kdo ještě tento foglarovsky laděný a mimořádně napínavý příběh neslyšel, tak vřele doporučuji například jako audio knihu na delší cesty do auta pro celou rodinu.
Které části Prahy jsou v současnosti spojené s tvým profesním životem?
V Praze sídlí většina firem, organizací a nadací, se kterými spolupracuji. Nejčastěji však jezdím na pracovní schůzky na Rohanské nábřeží, kde má v moderní kancelářské budově Rohan zázemí nadace PANGEA, pod kterou nyní vychází Gymnasion – časopis pro zážitkovou pedagogiku, jehož jsem šéfredaktorkou. Na webových stránkách gymnasion.org je zdarma ke stažení pro všechny zájemce o alternativnější cesty výchovy a vzdělávání.
Přímo pod Nuselský most zase jezdím do kanceláře Prázdninové školy Lipnice, což je velmi neotřelá a zajímavá neziskovka, která nabízí seberozvojové zážitkové kurzy pro širokou veřejnost, a pod kterou garantuji a realizuji certifikovaný výcvik Metod zážitkové pedagogiky.
Zakladatelky spolku Mokoša, zleva: Jana Haková, Blanka Toulová, Petra Drahanská a Simona Trávníčková (Foto: © Jana Slováčková, Atelier PS Quill u Siti)
Přestože další neziskovka Mokoša – mezigenerační setkávání žen, ve které se angažuji, má sídlo na Moravě, stejně byla oficiálně zapsána a založena v centru Prahy v novorenesanční budově hlavní pošty v Jindřišské ulici. Všechny zakladatelky a členky tohoto spolku totiž žijeme v různých koutech naší republiky, a tak, když se snažíme protnout naše kalendáře, pracovní cesty a aktivity, Praha často vítězí.
Čemu se aktuálně věnuješ?
Díky předchozí otázce jsem v podstatě již vše zmínila. Jinak žiji na kraji Drahanské vrchoviny, daleko od městského ruchu a všechny zmíněné projekty fakticky řídím z domu od svého počítače. Odtud pak vyjíždím na pracovní schůzky – nejčastěji do Brna, Prahy a Olomouce. Nebo na samotné kurzy, které realizuji a vedu prakticky po celé republice. Aktuálně se také věnuji své zahrádce, chodím do lesa na bylinky a pro vodu z pramene. Tedy asi nic, co bych mohla doporučit v Praze. 🙂
Máš nějaké zkušenosti jako průvodkyně?
Ano, průvodkyně jsem, ale po vnitřních světech. Baví mě objevovat nejen ten vlastní, ale i pomáhat ostatním zorientovat se v tom jejich. Všichni máme společný cíl – být šťastní. Každému ale vede k tomuto cíli cesta jinudy. Proto jako průvodkyně nejrůznějšími životními situacemi respektuji individuální potřeby každého na cestě k sobě samému.
Praha je plná příběhů. Podělíš se o nějaký svůj, který je s ní spojený?
Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě (Foto: © Kristýna Maková, Praha křížem krážem)
V Praze je jedno místo, které sice není běžně dostupné, ale já měla to štěstí, že jsem ho směla navštívit. Můj bývalý tchán totiž patří do skupiny zvoníků z katedrály svatého Víta. Svatovítští zvoníci jsou dobrovolnou skupinou nadšených zvoníků, udržující tradici ručního zvonění, která jinak pomalu vymírá.
Vůbec jsem netušila, že zvony, které znějí z Hradu, ještě dnes rozeznívají lidé ručně taháním za konopné provazy! Doslova na nich visí, aby vahou svého těla nejdříve zvony rozhoupali a nakonec zase v přesný moment zastavili. Vystoupali jsme po úzkých točitých kamenných schodech až ke zvonům. Sedla jsem si tiše do koutku na dřevěný trám a sledovala, jak se zvonící připravují, nasazují si rukavice, uchopují pevně lana a začínají rozhoupávat zvony.
Rozezněly se první údery a mohutnost zvuku a vibrací začala prostupovat celým mým tělem. V momentě, kdy se přidal i ten poslední zvon, se mě definitivně zmocnil pocit, že stojím před nebeskou bránou. Slzy se mi řinuly po tváři a nemohla jsem dělat nic. Hluboká posvátnost a vděčnost se ve mě mísila se studem, že tam přede všemi jen tak bezdůvodně brečím. Zpětně jsem však byla ubezpečena, že jsou tam na takové reakce zvyklí. 🙂
Kdybys měla vybrat jedno místo, které podle tebe stojí za to navštívit, jaké by to bylo?
Vynechat v rámci tohoto mini rozhovoru o Praze její historické centrum by byl hřích. Proto, když mám čas, vždy si zajdu do vegetariánské restaurace a obchůdku Maitrea v Týnské uličce u Staroměstského náměstí. Toto místo spojuje vše, co mám ráda: romantická zákoutí, dobré jídlo, příjemnou muziku, duchovní literaturu, seberozvojové semináře a obohacující lidská setkání.
Foto: © Jana Slováčková, Atelier PS Quill u Siti
